Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Věčné návraty do české světnice

Česko

Vydání monumentální encyklopedie lidové kultury je příležitostí k zamyšlení nad tím, čím je národopis v 21. století. Nejde jen o katalogizaci zaprášených artefaktů, tradic, zvyků a výrazů?

OVánocích více než kdy jindy dodržujeme mnohé obyčeje. Dáváme si dary, navzájem si přejeme štěstí, scházejí se celé rodiny, pečeme vánočky (jimž se v různých regionech Čech a Moravy říkalo štědrovnice, štědrovka, spleták, štrycle nebo sčedrak). Chystáme štědrovečerní večeře, které bývaly připravovány s vírou, že se v nadcházejícím roce bude dařit v přímé úměře k bohatosti stolu. Zpíváme koledy. Leckdo se postí, lijeme olovo. Strojíme i stromky, o čemž však máme první zmínku až z roku 1820, kdy se jehličnatý Christbaum dostal z německého prostředí do Prahy. A tento zvyk se záhy, během pouhých dvou dekád, ujal. Naopak jiné zvyklosti - jako třeba hlučení řetězem a práskáním bičem, vykuřování domů, otloukání ovocných stromů vařečkami, sypání máku před dveře - nenávratně vymizely

Lidovými obyčeji, které jsou typem opakovaného jednání a na základě jejichž „správného“ dodržování se lidé ujišťují, že vše zdárně funguje a fungovat bude, se mimo jiné zabývá národopis nebo též lidopis či národozpyt, jak znějí další dobová označení. Česká etnografie se (více než s desetiletým zpožděním za slovenskými kolegy) dočkala monumentální encyklopedie lidové kultury, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Čím je národopis 21. století? „Jde o kulturněhistorický vědní obor zabývající se studiem lidové kultury; soubor sběratelských aktivit těsně spjatých s muzeologií, s vytvářením kulturního dědictví a s literaturou spojenou s těmito aktivitami,“ zní aktuální definice oboru, který byl za minulého režimu notně ideologicky zatížen a rovněž zneužíván: připomeňme jen „dohlížející postavu“ profesora Antonína Robka, proděkana pro politickovýchovnou činnost na Filozofické fakultě UK a zároveň i šéfa Ústavu etnografie a folkloristiky při ČSAV v letech 1972 až 1990.

„O vzniku národopisu jako vědy se dá mluvit až v první polovině 19. století. I když probouzející se dřívější zájem o ,profánní‘ kulturu shromáždil často k národopisné problematice vynikající doklady -jako je soupis vánočních zvyků presbytera Aleše ze 14. století - přece až v době obrození dostává sběr, popis a zpracování dokladů lidové kultury cílevědomou teoretickou náplň,“ uvádí Československá vlastivěda z roku 1968. Dle romantizujícího pojetí byl vesnický lid - protějšek měšťanů a aristokracie - nejen uchovatelem jazyka, ale i nejnárodnějších tradic a hodnot: zvykosloví, moudrosti, původního umění, praktických dovedností a celkově „bezprostřední tvořivosti“ (Herder). Díky prvním sběratelům a badatelům, kteří vyráželi do terénu za „domácí exotikou“, získala česká Volkskunde, tento „přepracovaný německý akademický import“ (Uherek), i oficiální pracoviště. Mezníkem pro rozvoj etnografie bylo roku 1895 uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské, již navštívily asi dva miliony lidí, a přesně rok nato i založení Národopisného muzea.

Pohádky, stodoly, kroje Etnografie měla ve své rané fázi výrazně národně-obrozenecký charakter. „Posiluje naše slovanství, národopis také zdůrazňuje význam širokých vrstev lidu selského, poněvadž v duchu nových názorů estetických objasňuje svéráznou krásu ústního podání, jež se zachovalo hlavně v prostředí vesnickém, a takto prohlubuje národní uvědomění ochablé v období těžkého úpadku. Tato složka buditelská zůstala význačným rysem našeho národopisu vůbec až do posledního desetiletí XIX. století,“ napsal folklorista Jiří Horák v úvodu oborového nástinu z roku 1933, který zůstává nejdetailnějším zpracováním dějin českého národopisu -od Komenského a Balbína přes Dobrovského, Čelakovského, Sušila i Erbena až po Bartoše se Zíbrtem. Tři roky poté bylo publikováno i kompendium Národopis, v němž byl kladen důraz na „hmotnou kulturu“; nicméně studiu folkloru, které dnes dělíme na slovesnou folkloristiku (lidová slovesnost), etnomuzikologii (zpěv), etnoorganologii (hudba), etnochoreologii (tanec) a etnoteatrologii (divadlo), nebylo věnováno tolik místa.

V roce 1968 pak vyšla Československá vlastivěda pod vedením Andreje Melicharčíka se dvěma samostatnými česko-slovenskými oddíly. „Evropský národopis se zaměřoval na osvětlení národních specifik, která hledal ve venkovských vrstvách, nedotčených městskou civilizací a průmyslovou revolucí, a to v některých jevech převážně duchovní kultury, jakými byly píseň, pohádka, zvyky a obyčeje, některé právní relikty, mýty, pověsti, z hmotné kultury především sídla, stavby, kroje, výšivky a ornamentika,“ píše se v úvodu objemného svazku, jenž v linii „marxisticko-leninské vědy“ přidal i zájem o dělnické hnutí s příchutí evolucionistických postupů. Vlastivědný tlustospis se věnuje odděleně zaměstnání (zemědělství, chovu, řemeslům), hmotné kultuře (sídlům, oblečení, stravě), společenskému životu (rodině, obřadnosti) a folkloru (pohádkám, písni, tanci).

Od antikoncepce po záchod Na výše uvedená díla programově navazuje nová encyklopedie o třech svazcích (jeden je výhradně biografický) - opus, o jakém už v roce 1897 snil všestranný a předčasně zesnulý filolog Emanuel Kovář. Později se o totéž pokoušeli literární historik Jan Jakubec, archeolog Lubor Niederle nebo folkloristé Jiří Polívka s Václavem Tillem (autoři soupisů českých a slovenských pohádek), kteří zasedli i v komisi pro vznik lexikonu. „Snahy o vydání souborného díla tak během století opsaly kružnici s výchozím bodem národopisné encyklopedie, přes vlastivědy, soupisy, korpusy a tematicky specializované katalogy hmotné a duchovní kultury a způsobu života, aby se vrátily k původnímu záměru,“ připomínají hlavní editoři v úvodu kolektivního díla pracovníků Etnologického ústavu AV ČR a tuzemských univerzitních pracovišť.

Na takřka 1600 bohatě ilustrovaných stranách defiluje v jednotlivých heslech snad vše, co si pod pojmem lidové kultury lze představit, což do jisté míry souvisí s rozmělněností oborové definice. A tak lze vedle podrobného líčení blatského kroje, babictví (s porodními „babami pupkořeznými“), ladění houslí-skřipek, stavění májí, obřadů, popisu žernovů, nákresů špýcharu, stodol i statků nalézt nejen výčet všemožných strašidel, keramiky, písňových incipitů, tanců, druhů jídel, bylin, tajů včelařství, čižby a cvočkařství, ale i témat dříve opomíjených, jako jsou formy lidové antikoncepce, afrodiziak (nechuť k milování se prý „hojila“ březovou šťávou, křenem či listem libečku!) nebo záchodu - oné „chyžky smrduté“, jíž je dokonce věnováno celostránkové heslo. A co víc, přepestrý záběr doplňují i obecně-teoretické pojmy typu kognitivní antropologie, etnicity a totemismu spolu s etnologickými hesly Vietnamci či Albánci v Česku, takže se nezbývá ptát, proč se kniha jmenuje Lidová kultura s jasným důrazem na Čechy, Moravu a Slezsko. Tomu by naopak odpovídala úžasná nářeční slova, o jejichž existenci už nemáme takřka ani potuchy. Nezajímá vás snad, čemu se říkávalo družbadlnice, břemíčko, cic, šalše, akcíz, čopka, ulizlo, ího, nístěj, hačky-pačky, stříkačníci, švoležéř anebo flastrcajk?

„Pokřivená antropologie“ Nikoliv problémem knihy, ale oboru samého, je jiná věc. Historismus zdejšího národopisu (etnografie, etnologie) s akcentem na odeznělou kulturu 19. století a „typickou ves“ spolu s vágním vymezením klíčového pojmu lid - „pojem není přesně definován“, čteme v encyklopedickém hesle -bývá trnem v oku kolegům, kteří se shlédli v komplexnějším přístupu. „První generace etnografů po roce 1989, která se již označovala jako sociální nebo kulturní antropologové, se často snažila být interpretativní, ahistorická a protievolucionistická. Byla kritická a nacionalistické národopisce tradiční venkovské kultury ztotožňovala s etnografy komunistické éry (Jenže) zatímco světová produkce hledala kompromis mezi popisem a interpretací, v ČR jsme se začali setkávat s interpretacemi bez jakýchkoli pravidel, a především bez popisu,“ píše ředitel Etnologického ústavu Zdeněk Uherek v letošním čísle Sociologického časopisu, na jehož stránkách vypukla kauza plagiátorství Iva T. Budila.

Na stránkách oborového periodika Český lid, které prvně vyšlo již v září 1891 s Alšovou obálkou, se zase rozhořela diskuse, v níž se akademičtí „zelenáči“ Zdeněk R. Nešpor a Marek Jakoubek tázali, co je a není antropologie, potažmo etnologie a národopis. Reakce byly rozličné. Od souhlasných až po dotčené. Autoři v závěrečném příspěvku píší: „Transformace českých sociálních věd po roce 1989 proběhla mírně až bezbolestně, zdá se nám, že pohříchu až příliš bezbolestně Hlavní příčinu spatřujeme v namnoze formální přeměně naší vědecké obce, pracovišť, badatelských kolektivů i jednotlivců a jejich myšlení, jež jako by stále naplňovalo Holého metaforu ,malého českého člověka a skvělého českého národa‘.“ A tak se z „lidopisců“ častokrát stali antropologové, žel se nijak nezměnilo výzkumné pojetí. Souvislosti jsou širší. „Recenze a nejrůznější hodnocení fungují ,jako poklepání na rameno‘, případně jako prostředek ventilace personálních a zájmových konfliktů mezi vědeckými ,klikami‘. Budemeli upřímní, systém vede k tomu, že se mladší i právě zrození badatelé učí od zkušenějších - ovšem někdy ani ne tak odborné kvality, jako spíše ,způsob boje‘ či bezproblémového soužití,“ tvrdí Nešpor s Jakoubkem. Přehlíživý odpor nastupujících generací k lajblíčkům, dožínkám či masopustu a naopak u starších kolegů nostalgický obdiv k dobám větší rodinné pospolitosti (Tönnies), vřelosti a obřadnosti; to obojí lze chápat. V prostoru střední Evropy však není vhodné popírání národopisných zásluh, jako tomu bylo ve studentském časopise Cargo, kde roku 1999 zaznělo v plamenném příspěvku označení národopisu, folkloristiky a etnologie jakožto „deformovaných modů antropologie“. Nicméně je třeba, aby se disciplína - a není důležité, jak se nazývá - skutečně stala dynamickou vědou s obsahy, původními myšlenkami a tázáním se po smyslu; nikoliv jen pozitivistickým kupením dat a útěkem do dob minulých. Ano, nově vydaná národopisná encyklopedie je fantastickou sbírkou. Ale přeci jen, ruku na srdce, připomíná trochu muzejní kolekci připíchnutých brouků - skvěle popsaných, blyštivých, katalogizovaných, se všemi štítky a jmenovkami. Ale bez života.

***

Lidová kultura -Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska

Richard Jeřábek, Stanislav Brouček, Lubomír Tyllner (eds.) Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2007, 664 + 640 + 280 stran.

Národopisci a sociokulturní antropologové v měnícím se českém prostředí

Zdeněk Uherek Sociologický časopis 1/2007.

Co je a co není kulturní/sociální antropologie po dvou letech. Závěr diskuse

Zdeněk R. Nešpor, Marek Jakoubek Český lid 1/2006.

Nezajímá vás snad, čemu se říkávalo družbadlnice, břemíčko, cic, šalše, akcíz, čopka, ulizlo, ího, nístěj, hačky-pačky, stříkačníci, švoležéř anebo flastrcajk?

O autorovi| Martin Rychlík, etnolog a novinář Autor (* 1977) je editorem ekonomického týdeníku EURO a doktorandem FF UK

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!