První album Pink Floyd vychází po 40 letech od vydání v trojalbovém kompletu s monofonní i stereofonní verzí a bonusovým diskem.
V době LSD a psychedelie na něm nakrátko jasně zazářil Syd Barrett.
Rok 1967 zmiňují pamětníci jako zlatou a možná nejbohatší dobu v dějinách rocku. Kromě beatlesovského „Seržanta“ k tomu přispělo i album vydané o dva měsíce později, debut Pink Floyd s příznačným názvem pro tehdejší dobu, Piper At The Gates Of Dawn (Pištec v branách úsvitu).
Pro ty, jimž album vydané 5. srpna 1967 tvořilo soundtrack jejich dospívání, těžko něco nového dodat. Snaha vykládat desku v dobovém kontextu u nich vyloudí jen shovívavý úsměv. Zajímavé je, jak se k albu slavícímu kulatiny stavějí samotní členové Pink Floyd, jimž bylo v době vydání kolem dvaceti a dnes je jim tedy něco přes šedesát. Basista Roger Waters má daleko k nostalgickému pamětníkovi.
Nedávno prohlásil, že si desku od jejího vydání vlastně ani jednou neposlechl. Řeči o psychedelii nebo avantgardním rocku mu vždy přišly přitažené za vlasy a jak říká, tehdy šlo hlavně o to vydělat si na živobytí a dostat holky do postele. Přestože další dva žijící členové tehdejších Pink Floyd, klávesista Rick Wright a bubeník Nick Mason, jsou ve svém úsudku o debutové desce, považované za „prehistorii kapely“ či její embryonální období daleko méně příkří, všichni tři se shodnou na jedné věci: ačkoliv kapela tehdy neměla vůdčí osobnost v mocenském slova smyslu, kreativním duchem tehdejších Pink Floyd byl jednoznačně loni zesnulý Syd Barrett, ten „bláznivý diamant“, jak jej pojmenovali v pozdější slavné skladbě.
Barrettův příběh roku 1967 je dostatečně známý, zopakujme tedy pouze, že je téměř výlučným autorem raného materiálu kapely. Singlů Arnold Layne a See Emily Play, které vydání alba předcházely (spolu se skladbami Apples And Oranges, Paintbox, Candy and the Currant Bun, dvěma alternativními verzemi instrumentálky Interstellar Overdrive a doposud nevydanou verzí skladby Matilda Mother jsou obsahem bonusového disku) a poté i celé debutové desky.
Pink Floyd tehdy byli kultovní kapelou londýnského undergroundu, žasnoucího nad koncerty čtveřice, která na rozdíl od dobového zvyku nevystavovala pohledu návštěvníků zpěváka za mikrofonem, ale ztrácela se v projekcích s měňavými obrazci z olejových lamp. Na půdorysu vyměřeném Barrettovými texty ze „světa za zrcadlem“ a chytlavými melodickými nápady rozehrávají Pink Floyd, tehdy ještě zápasící s požadavky „správné“ instrumentální zdatnosti, o to působivější hru plnou překvapivých hudebních postupů a zvuků. Ve studiu jim v tom vydatně pomohl jazzový hudebník a producent Norman Smith, jenž se po třech a půl letech s Beatles stal po odchodu George Martina ze služeb firmy EMI producentem v jejích službách. Nedávno uveřejněné Smithovy vzpomínky jsou zajímavým příspěvkem do zdánlivě zaplněné mozaiky jménem Piper At The Gate of Down.
„Nevěděl jsem nic o psychedelii, připadalo mi, že je to všechno o cestách vesmírem a podobných věcech. A možná, že to byl následek drog, jenomže ty jsme v EMI stejně nedovolovali,“ popisuje Norman počátky natáčení. Jeho snaha zdůraznit melodičnost se setkala s pochopením všech členů kapely, kromě Syda Barretta. „S ním to bylo dost těžké. Vzal jsem je do nahrávací kabiny, aby si poslechli nahrávku. Syd zpíval, samozřejmě. Navrhl jsem drobnou změnu frázování. Syd přikyvoval. Nic neřekl, ale kýval na souhlas. Zdálo se, že mě poslouchá. Vrátili se tedy do studia, aby natočili jinou verzi, a Syd zpíval přesně jako v té předchozí. Připadalo mi, že marním čas. Postupem času mi však došlo, že pro Syda není natáčení nic příjemného. Bavilo ho skládat písničky, hrát v undergroundových klubech fanouškům, to pro něj mělo význam.“ Ať už byla příčinou postupného Barrettova postupného odcizení a neschopnosti postavit se na pódium a hrát jeho nezřízená záliba v „tripování“ na LSD, duševní choroba, či jedno s druhým, poslední kapkou prý bylo, když Syd prohlásil, že chce do Pink Floyd dvě saxofonistky. „Znal jsem všechno o blues a Pink Floyd prostě nezněli správně,“ vzpomíná na počáteční období kapely Andrew King, jeden z prvních manažerů Pink Floyd. „Všechno to ale vyvážily jejich muzikantské nesrovnalosti a Sydův magnetický projev.“ Poslední koncert s Barrettem odehráli Pink Floyd 20. ledna 1968. Ani plán, který s ním po příchodu kytaristy Davida Gilmoura do budoucna počítal jako s autorem, nevyšel. Album Piper At The Gates Of Dawn tak zůstává působivým dokumentem doby. „Brány úsvitu“ na něm, díky Sydu Barrettovi, zůstávají dodnes doširoka otevřené.
HODNOCENÍ LN
*****
Pink Floyd: Piper At The Gates Of Down
3 CD, mono, stereo + bonusy
EMI 2007, čas 42:17, 42:00, 32:08
Byl jednou král, ten v zemi
panoval. Jeho veličenstvo
vládlo. Stříbřité vlasy,
šarlatový orel, lid stříbrem
kropí, ach Matko, pověz mi,
jak to bylo dál.
Matilda Mother
Emily se snaží, ale nerozumí,
ach ou, často si chce vypůjčit
něčí sny do zítřka. Není žádný
další den. Zkusme to jinak.
See Emily Play
Hudba, zdá se, pomáhá tišit
bolest, hudba, zdá se, motivuje
myšlení. Doktore, řekněte
laskavě své ženě, že jsem
naživu... Take up the
Stethoscope and Walk
