Tuto středu jsem měl hodinu chatování se čtenáři Lidovek a jedna z otázek, kterou jsem dostal, zněla: A co vy? Hodil byste také vejcem po Jiřím Paroubkovi? Nejdřív mě to zaskočilo, ale pak jsem si uvědomil, že anarchistu jsem v sobě objevil už dávno. Dokonce jsem ho popsal před časem v této rubrice. Že když vidím, jak jsou anarchisté dneska nenápadití, přímo mě svrbí ruce jít jim příkladem. Drzost a bezostyšnost některých lidí už totiž překročily běžné normy, kdy s nimi lze ještě polemizovat. A protože vůči škodolibému výsměchu slušnosti je sama slušnost bezmocná, nezbývá než jej podobně výsměšným činem oplatit.
Už před lety, když jistý ministr schválil poslední den v úřadě cementárnu rovnou v srdci Českého krasu, navrhoval jsem, abychom mu každý den zatarasili vrata jeho rodinného sídla pytli s cementem, polili je vodou a ozdobili nápisem: Chtěl jste cement, pane ministře? Tady je.
A nemusí jít jen o politiku. Když si módní firma drze zabrala pro svůj raut Pařížskou třídu, navrhoval jsem místo zásahu úředníků (kteří stejně nezasáhli) zásah desítek laboratorních krys, vypuštěných mezi dámy ve večerních toaletách. Všichni dnes vyzývají veřejnost, aby vajíčkovou recesi, která se změnila v kobercové bombardování, ukončila. Proč ale? Ještě v 19. století bylo krupobití vajec nebo jiných zemědělských produktů noční můrou řady umělců a naprosto legitimním diváckým názorem. Jasná odměna za mizerné představení.
A co jiného nám politici předvádějí? Lžou nám do očí naprosto bezostyšně už několikáté volby a všem civilizovaným diskusím se tiše smějí, protože vědí, že ať zvolíme ty, nebo tamty, stejně bude realita vypadat jinak než sliby. A hlavnímu cíli voleb – kdo si podojí stát – nezabráníme. Proto proti vajíčkovým útokům nejsem. Naopak, rozšířil bych je, aby to bylo spravedlivé. Na všechny strany, které si to zaslouží.
Nějaké nuance to metání hanby ale potřebuje. Zatímco k socanům vajíčka sedí, na modré ptáky jsou příliš lidová. Nebojme se říct přímo: kolotočová. Proto bych občanské demokraty na jejich mítincích raději bombardoval golfovými míčky. (Škoda že jsme propásli klausovskou éru, mohly být tenisové…) A co čunkovci? Jsou snad méně bezostyšní? Ale čím bombardovat je, aby to bylo stylové? Nabízejí se pochopitelně ryby jako symbol křesťanské tradice. Zvlášť takové lehce uleželé by dobře létaly, za sebou vlečku vonného odéru jak ohon za kometou. Jenže – není to týrání zvířat? A vůbec nespravedlivé? Myslím samozřejmě vůči rybám… Pcháč obecný neboli bodlák se sice hezky chytá na šaty, může jemně připomenout Kristovu oběť, a tudíž i všechny hříchy, ale zase špatně plachtí. Jsem tedy pro staré dobré vodní bomby. Igelitové sáčky s vodou neublíží (naopak na letních mítincích příjemně osvěží) a připomenou lidovcům nejen obřad křtu, ale hlavně hodnoty, které se při tomto obřadu zavázali dodržovat. A jak jsem odpověděl ve středu tomu zvědavému tazateli? Že jsme měli házet už dávno. Od listopadu 89 po komunistech, kdekoli začali vylézat a drze kázat o svobodě, o morálce a o demokracii. Kdybychom s nimi nediskutovali, kdybychom nezůstávali slušní vůči neslušnosti a metali po nich vším, co bylo po ruce, mohlo to tu dneska vypadat líp.
