PAVEL KOHOUT
spisovatel a dramatik
SE PTÁ
PAVLA KOHOUTA
ekonoma
Milý Pavle, abych nerušil plán výuky, nechám první plod českého neokapitalismu – švarcsystém – na jindy. Takže dnes podotázku k minulé hodině: Platí, že britské hospodářství nejvíc ovlivnila paní Thatcherová svým bojem s odbory? (Hornické Děkujeme, nefáráme!) Ano-li, proč a jak? A když už jsi otevřel kapitolu ekonomických systémů, měl bys nás vzdělat i mimo Anglii. Co ty dvě země v obou světových válkách neutrální, Švýcarsko a Švédsko? Nebyl za tím postojem v něčem podobný zájem obou bojujících stran? Margaret Thatcherová bývala komunistickými médii líčena jako bezohledná vykořisťovatelka nešťastných dělníků. V určitých kruzích tato legenda žije dodnes. I když vskutku jde jen o legendu.
Abychom si udělali představu o startovací pozici Margaret Thatcherové jako premiérky, zopakujme si několik faktů. Inflace vrcholila v Británii v roce 1975 na hodnotě 29,6 procenta. Libra tehdy dokonce nebyla ani volně směnitelnou měnou. V roce 1976 byla Británie v tak zoufalé finanční situaci, že musela požádat o nouzovou půjčku Mezinárodní měnový fond. V roce 1979 téměř polovina britských nemocnic poskytovala jen akutní péči v důsledku stávek. Během „zimy nespokojenosti“ v tomtéž roce stávkovali dokonce i hrobníci – mnohem viditelnější však byla stávka popelářů.
V této situaci vyhrála volby Margaret Thatcherová a během několika let udělala zázrak – nastolila normální hospodaření. Zastavila pádivou inflaci přes deset procent ročně. Vypořádala se s vlnou stávek. Nastavila daně do přijatelných hodnot (většinu sazeb snížila, ale DPH zvýšila). Privatizovala ztrátové státní podniky – většinou úspěšně.
Z dnešního pohledu vlastně nedělala nic zvláštního. Pouze zavedla normální stav: konec smělých experimentů v hospodářské politice. Namísto geniálních receptů z London School of Economics použila selský rozum, ačkoli 364 profesorů ekonomie podepsalo petici proti jejímu návrhu státního rozpočtu na rok 1981. Selský rozum říkal dát finance do pořádku, kdežto profesoři v souladu s tehdy módní teorií doporučovali ještě více dluhů. Prý za účelem stimulace ekonomiky... Ukázalo se, že vystudovaná chemička Thatcherová strčila profesory ekonomie do kapsy.
Ve srovnání s Británií vypadá historie třeba takového Švýcarska docela nudně. Ale nebyla taková vždy. Začátkem 19. století nebylo Švýcarsko centrem bankovnictví ani vyspělého průmyslu. Díky nízkým mzdám bylo evropskou jedničkou ve zpracování bavlny. Za napoleonských válek však došlo k jednorázovému zničení zásob bavlny a k blokádě zahraničního obchodu.
Důsledky byly drtivé. Během let 1820–30 poklesly reálné mzdy o 20 až 50 procent. Docházelo k hromadnému propouštění. Švýcarská ekonomika nebyla schopna se dostatečně rychle adaptovat. V roce 1830 navíc začala dlouhá roztržka mezi liberály a katolickými konzervativci. V roce 1847 dokonce proběhla krátká občanská válka. Generál Guillaume Henri Dufour však záhy obsadil vzbouřený katolický Lucern, čímž konflikt skončil.
Liberálové zvítězili a věci se začaly měnit k lepšímu. Nová ústava zaručovala rozsáhlé svobody. Jako prevence proti dalším konfliktům byly minimalizovány pravomoce centrální vlády. Do druhé poloviny 19. století tak Švýcarsko vstoupilo sice jako chudá, ale svobodná země. Dlouhé období stability umožnilo využít doposud skrytý potenciál. Začal se bouřlivě rozvíjet chemický, potravinářský a strojírenský průmysl. Stačilo sotva půlstoletí klidu, a země zbohatla.
Švédové měli klidu víc než dost od roku 1814, kdy byli ve válce naposledy. Ekonomický historik Angus Maddison uvádí, že v roce 1900 byli třináctí na světě podle hrubého domácího produktu na hlavu. Před Švédskem tehdy byly Dánsko, Rakousko (včetně českých zemí), Francie, Kanada a Argentina (ano, kdysi bohatá země!).
V letech 1870–1970 rostla švédská průmyslová výroba tempem 4,12 procenta ročně. Během 70. let se však do vlády dostala radikální levice, která zavedla velmi štědrý sociální stát a množství regulací. Jeden pamětník na tuto éru vzpomíná takto: „Pracoval jsem ve Švédsku jako inženýr. Mzda, kterou mi nechali po zdanění, byla menší než podpora, kterou dostával alkoholik ze sousedství. Svůj byt jsem získal na černém trhu. Nebyla jiná možnost, protože nájemné je regulované. Lidé se nemohli stěhovat, aby nepřišli o levné bydlení. Když začaly problémy se státním rozpočtem, socialisté vymysleli nucené úspory, fakticky další daň. Švédsko si také půjčovalo na mezinárodních kapitálových trzích. Od roku 1974 do roku 1994 vzrostl objem vládního dluhu ze 31 procent na 81 procent HDP. Také daňový systém zvýhodňoval dlužníky – kdo se zadlužil, tomu zůstalo z platu více peněz.“
Zmíněný pamětník přesídlil do Švýcarska jako mnoho bohatých Švédů.
Zvýhodňování dlužníků skončilo bankovní krizí v roce 1990. Švédská vláda provedla od té doby radikální a velmi úspěšné reformy. Díky nim je Švédsko čtrnáctou nejbohatší ekonomikou na světě. Slušný výsledek.
Británie za Thatcherové, Švédsko, Švýcarsko a mnoho jiných příkladů svědčí o jednom: existuje elixír hospodářské prosperity. Jmenuje se normálnost. Pokud nechceme použít zprofanovanou frázi „klid na práci“.
