Ke svátečním rituálům jisté pražské, ehm, society patří koncert skupiny Velvet Underground Revival před Silvestrem v Akropoli, bývá tam plno. Příjemná příležitost odbýt si novoroční veselí mimo kontext silvestrovského běsnění, zjistit, jak se kdo za uplynulý rok (ne)změnil. A taky podumat o zvláštní romanci, která už přes čtyřicet let existuje mezi českým undergroundem a jednou z těch nejnewyorštějších kapel – Velvet Underground.
Jednou by někdo mohl napsat hezkou dizertační práci o šíření hudby v komunistickém Československu, kde sláva některých skupin a hudebníků byla disproporční k ohlasu, jemuž se těšili doma (viz například The Residents). Asi záleželo i na těch strýčcích, co občas přivezli nějakou desku ze služební cesty. Někoho na seznamu neměli, a pro zdejší mládež pak neexistoval. Velvety ale někdo jednou přivezl a zarezonovali tady víc než jinde. O téhle kapele kdosi napsal, že ji v době její existence znalo jen pár lidí, ale každý, kdo ji slyšel, založil vlastní skupinu. Skutečně k tomu ty písničky pobízejí, poskytují důkaz toho, že člověk nemusí hrát bůhvíjak virtuózně, aby vytvořil něco, co má smysl. Musely taky souznít s životním pocitem kluků a holek, kteří se v normalizačním Československu nechtěli špinit. Distancované, sarkasticky věcné a bez hipísáckého všeobjímajícího optimismu. Nasáklé trochu frajerskou pózou chlapíka, co se ve stylových černých brýlích brodí hnojem ulice a tváří se, že se ho to netýká. Přitom dobře ví, že to s ním taky špatně dopadne. Naštvanost, odevzdanost, sebedestrukce, ironie a dobře maskovaný patos.
Nemůžu říct, že bych k těm písničkám měl úplně jednoznačný vztah, ale tak to bývá u věcí, které jsou samozřejmou součástí v širším slova smyslu rodinného dědictví. Člověk tu hudbu slyší potisící a uvědomí si prostou skutečnost – našel možná během let kapely jeho srdci bližší, ze zdí jeho města ale zní hudba právě téhle. Asi to tak už zůstane. A mohli jsme dopadnout hůř – o tom žádná.
