„Zemřela tiše a odevzdaně v úterý 6. února o půl desáté večer. Byla to statečná ženská, která nesla svůj úděl až do konce,“ oznamuje Jiří Brauner, který vydal několik dotisků knihy Sosnarové a pořádal její besedy. „Zároveň byla dobrosrdečná a na přednáškách dětem přála, že se mají dobře a na rozdíl od ní nezažily válku ani hlad,“ podotýká.
Věra Sosnarová se narodila v roce 1931. Po rozvedení rodičů žila od čtyř let v brněnské Slatině. „A to v nové čtvrti, kde v té době byla dělnická kolonie. Šlo o nouzové bydlení,“ přibližuje slatinský zastupitel Martin Krytinář, který se věnuje historii městské části. „Do Slatiny se vrátila v rámci přednášky v roce 2010, kdy mimo jiné vzpomínala na své spolužáky. Do školy chodila na Přemyslově náměstí. Proto si myslím, že se sluší, abychom si ji ve Slatině připomněli,“ doplňuje Krytinář.
Po druhé světové válce skončila Sosnarová v Sovětském svazu. Podle jejích slov tam byla odvlečena spolu se sestrou a matkou, která dříve z Ruska utekla před občanskou válkou, a skončily v pracovním táboře na Sibiři. Sosnarová na přednáškách líčila brutální podmínky v gulagu včetně znásilňování od dozorců nebo upalování ostatních vězňů zaživa. V pracovních táborech údajně strávila devatenáct let, než se dočkala propuštění a návratu do Československa, kde našla zaměstnání ve znojemském JZD.
Historik Adam Hradilek nicméně v roce 2019 doložil, že Sosnarová nebyla v Sovětském svazu vězeňkyní, nýbrž tam se sestrou pracovala jako civilní dělnice. Se svým příběhem ostatně přišla až poté, co čeští zákonodárci schválili odškodnění pro oběti gulagů, které v jejím případě mělo činit téměř tři miliony korun. Nikdy na něj ovšem nedosáhla.
Výrazy z lágru musela slyšet, věří nakladatel
Sosnarová trvala na pravdivosti svého vyprávění, o její přednášky však po odhalení přestal být zájem.
„Lidi jí začali volat, vyhrožovat a nadávat, bylo to pro ni kruté. Přitom těmi přednáškami žila,“ líčí nakladatel Brauner, který pomohl Sosnarové se stěhováním z Odrovic na Brněnsku do brněnských Maloměřic, kde dožila. „Poté, co její syn Vašek zemřel na rakovinu, zdědila se snachou dům, který jsem se za ni snažil prodat. Těžce nesla, že se to tak dlouho táhlo, už chtěla mít klid,“ přibližuje Brauner. V neděli plánuje spolu s příbuznými uložit ostatky Sosnarové do rodinného hrobu.
Sám si uvědomuje, že se v příhodách Sosnarové nacházejí některé rozpory, přinejmenším poslední tři roky pobytu v Rusku už nepobývala v gulagu, ale v běžné práci. Přesto jejímu příběhu věří.
„Loni jsem vydal už dvanáctou knihu o gulagu a ona používala stejné výrazy z lágru jako lidé, kteří jimi prošli. Jsem přesvědčen, že je někde musela slyšet. Vzhledem k tomu, že pocházela z nuzných podmínek a vystudovala jen čtyři třídy základní školy, tak to nemohla nikde vyčíst, ale musela to zažít. Jestli to bylo přímo v gulagu, nebo v pracovním táboře Vladimíra Iljiče Lenina, pro mě nehraje takovou roli. Těch devatenáct let v Rusku prokazatelně byla, má fotku z lesa, jak v patnácti letech v mrazu kácí stromy, zažila nepředstavitelné věci. Nevěřím, že by si to všechno vymyslela,“ říká Brauner.
Příběh Sosnarové zanedlouho ožije ve filmu Svatá v režii Jiřího Stracha a s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. „Pojednává o paní v pokročilém věku, která jezdí po přednáškách a vykládá studentům, jak pracovala v lágrech. Paní Bohdalová s panem Strachem loni Věru navštívili a ona jim tři hodiny líčila svůj příběh. Paní Bohdalová jí pak občas dokonce zavolala. Bohužel se Věra květnové premiéry nedočká,“ uzavírá Brauner.
