Příběh velké lásky Tristana a Isoldy, který patří k nejznámějším evropským legendám, byl mnohokrát uveden na jeviště i na filmová plátna. Nyní se k němu vrátil i dramaturg Městských divadel pražských Jiří Janků spolu s hostujícím režisérem Ondrejem Spišákem, kteří svůj divadelní scénář vytvořili na motivy románu francouzského literárního historika Josepha Bédiera.
Spišák však neměl ambici realizovat historizující baladu, proto přivádí na scénu naše současníky, aby je nechal o lásce Tristana a Isoldy vyprávět. A to doslova, přímé řeči dialogů je tady velmi málo, základem je epická forma. Ta udává tón také výtvarné podobě inscenace a hereckému stylu. Postavy příběhu nejsou oblečeny do nějakých středověkých kostýmů, ale moderní civil je jistým způsobem stylizován, aby v některých prvcích podtrhl archetypálnost příběhu. V prohlášeních k inscenaci se jí tvůrci často zaklínají, překvapivé však je, jak ji zviditelňují.
Holá scéna bez ironie
Začínají impozantně, herci interpretují hudbu Dominika Renče a Huga Tichého sami a jejich zvládnutí různých bicích nástrojů je třeba vysoce ocenit. Hudba zde přitom nejen podtrhuje některé události, ale také předznamenává nebo významově určuje zásadní momenty, přičemž někdy funguje i místo zvuku. Časem se však její potenciál poněkud vyčerpává, protože nemůže přinášet už nic nového.
Ještě problematičtější je to ovšem s výtvarnou stránkou inscenace. Téměř holá scéna s praktikáblem, bubny a plachtami připomíná scénografii let sedmdesátých do té míry, že vypadá jako její ironická citace. Vzhledem k tomu, že se s ní tímto způsobem ale vůbec nepracuje, bude zřejmě myšlena vážně. Samozřejmě že prostředky exploatované v minulosti není nutné zcela negovat, ale asi by měly být nějak rozvinuty, někam posunuty, ne pouze přímočaře kopírovány.
Mladí, zamilovaní a naivní - ale co dál?
Pokud to s archetypálností legendy mysleli inscenátoři doopravdy, pak je přinejmenším zvláštní jejich úhel pohledu. Neustále totiž na diváka pomrkávají, že tak do krve to přece jen nebude. Jakási obecná hravost a zdůrazňovaná naivita stále shazují nejen situace, které se svou pohádkovitostí dostávají do rozporu se zkušeností současného hlediště, ale i celý vztah Tristana a Isoldy. Zřejmě jde o jeden z nejveselejších příběhů těchto tragických milenců, jaké se kdy na jevišti objevily. Publikum se také výborně baví a rozhodně v závěru žádný smutek nad smrtí obou protagonistů neprožívá. Jistě, o lásce Tristana a Isoldy lze hovořit jako o osudové, která je předurčena k tomu, že neskončí happyendem. Také aktéři Spišákovy inscenace jsou většinou mladí lidé, kteří vyprávějí dávný příběh s nadhledem své generace. Ale těžko pak dešifrovat, o čem a proč se tady vlastně hraje. Aby si diváci v hledišti řekli, že podobné milostné trojúhelníky a propletence mohou vidět kolem sebe? Nebo jde o to pobavit se nad pošetilostí těch, kteří dokázali na vlastní city zemřít? Či má dokonce inscenace varovat, aby se mládež podobných přehnaných emocí vyvarovala?
Režisér Spišák obsadil do sedmi rolí samé dobré herce. Jejich výkony však postrádají jakoukoliv osobitost a občas nemají daleko k loutkovitosti. Jakub Prachař a Zuzana Kajnarová v ústřední dvojici alespoň mohou využít standardního civilního projevu, který si osvojili v televizních seriálech. Mají ztvárnit mladé, zamilované a naivní, a to se jim daří. Ostatní dostali úkol o něco složitější, daný tím, že hrají více postav. Do jisté míry se je podařilo odstínit pouze Lucii Pernetové, která si dovolila přece jen více poloh přesahujících komickou bezobsažnost.
Hynek Čermák jako král Marc má huňatý kožich a za sebou naštěstí řadu jiných rolí, v nichž dostatečně prokázal, že patří k zralým a zajímavým hereckým osobnostem. Více prostoru se v nejnovější verzi Tristana a Isoldy opravdu pro nikoho nenabízí.
***
HODNOCENÍ LN
*****
Jiří Janků, Ondrej Spišák:
Tristan a Isolda
Režie: Ondrej Spišák
Scéna: Marie Rašková
Kostýmy: Kateřina Hájková
Choreografie: Eva Burdová.
Hudba: D. Renč a Hugo Tichý
Dramaturgie: Jiří Janků
Divadlo ABC, premiéra 5. 4.
