Osobitá dramaturgie divadla vedeného Františkem Derflerem už prošla díly Čepa, Durycha, Bridela nebo Máchy. Básník a kněz, „nejvichrnější a nejdramatičtější český autor“, jak nazval Demla Bedřich Fučík, měl pod syrovou klenbou Sklepní scény už dávno připravené místo.
Zapomenuté světlo je strhující, ale přetěžko uchopitelné. V expresivní proud valící se těsným korytem se v Demlově textu slévá bolest ze samoty, hněv, zklamání, polemiky a útočné výpady, ironický smích, ale také i všeprostupující horoucnost. Syrovost smrti František Derfler nepoužil Zapomenuté světlo pochopitelně celé. Zachoval adresování textu jako dopisů psaných mladému básníku Bohumilu M. Ptáčkovi a dějovou linku -Demlovy návštěvy u umírající tasovské selky Marie Zezulové. Výběr z knihy proložil linií snů (bral především z Mého očistce) a krátkými úryvky z Miriam, Rodného kraje a dalších.
Scéna je strohá, respektuje rozložení postav a motivů. V zadní části jeviště, diagonálně k Demlovu stolu a krucifixu na zdi, stojí postel s umírající selkou. Na pozadí inscenace je stále přítomná, stejně jako je vyprávění o jejím umírání osou knihy. Nemocná Zezulka (Lenka Janíková), její záchvaty kašle i bezhlesé vzpínání na lůžku vnášejí do inscenace ohromnou syrovost.
Inscenace má emocionální sílu předlohy. Za interpreta Demlových textů zvolil režisér Jana Mazáka z Městského divadla Brno, jenž ovládl zahořklé i expresivní polohy, stejně jako ztišení. Dobře funguje linie snů, která je protiváhou denního nářku - přináší zjemnění, odlehčení reality a tajemství. Nejlépe se ke slovu dostane v závěru. Poslední sen je okamžikem nečekaného uvolnění a katarze, které vnese přízračná postava Neznámého (Ladislav Lakomý). Je vizuálně silná a ve výrazu stejně jako sen „tekutá“ a jasnému pochopení vzdorující. V dlouhém kabátu, na ramenou jako od ptačího trusu, se silnou vrstvou líčidla vypadá zaprášeně, jako by ji právě vytáhli ze staré zvonice. Nepřichází s ní ale děs, naopak úleva a jemný smích nad věcmi, které nejdou zcela pochopit.
Jednu výhradu k výběru textů by však čtenář Demla mohl mít. Jakkoliv adaptace předloze stačí v temných emocích, nepostihuje Demlovu osobnost v takové košatosti. Neobjeví se zde tolik Demlovo kněžství, které původně prostupuje použité texty mnohem rozmanitěji a plněji než v podobě nenaplněného vztahu k ženě. Na ten je v inscenaci položen důraz. Obrazy protínají vstupy ženy v červených šatech (Ona - Petra Bučková), a protože Demlův žal není vysvětlen jinak, stává se Ona jeho úběžníkem.
Deml sice knihu skrytě adresoval hraběnce Sweerts-Sporckové, o jejíž náklonnost přišel. Jeho křik v Zapomenutém světle není ale pouze steskem kněze po nedosažitelné ženě. Jsou zde spřaženy vrstevnatější a ryzí vášně pro člověka a neodmyslitelně i Boha, byť překrývané sebelítostí a vyjadřované často žlučovitým spíláním nebo ironickými šlehy. Je jasné, že do uceleného tvaru nelze z knihy ani z autora pojmout všechno. Přesto ale tento básník slovo „kněz“ připojoval ke svému jménu často.
HODNOCENÍ LN ***** Jakub Deml: Zapomenuté světlo
Jevištní adaptace, režie a výběr hudby: František Derfler Pohybová spolupráce: Hana Charvátová Scéna: František Derfler Kostýmy: Martina Petrová Premiéra 12. a 14. března na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla, Brno
Poslední sen je nečekaným uvolněním a katarzí v podobě Neznámého
