Úterý 18. června 2024, svátek má Milan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Vidět Ischiano Scalo – a zemřít!

Česko

Po třech letech, které uplynuly od vydání románu Já se nebojím v pražském nakladatelství Havran, zde vyšla v českém překladu Alice Flemrové další próza Niccola Ammanitiho (* 1966), italského prozaika, který dokázal své notoricky nečtivé krajany vrátit k literatuře.

Název románu: Vezmu tě a odvedu tě pryč. Místo: toskánské městečko Ischiano Scalo. „Je malé, já vím. Vyrostlo v posledních třiceti letech kolem nádražíčka, kde dvakrát denně staví lokálka. Kostel. Náměstí. Korzo. Lékárna (pořád zavřená). Obchod s potravinami. Banka (má dokonce i bankomat). Řezník. Galanterie. Trafika. Družstvo. Bar. Škola. Sportovní klub. A asi padesát dvoupatrových domů s taškovými střechami, kde bydlí asi tisícovka duší. Není to tak dávno, co tu byl jen močál a malárie, pak Duce provedl bonifikaci...“ Čas: 9. až 11. prosinec 199..., 18. až 19. červen téhož roku, o šest let později.

Postavy: Pietro Moroni (žák 7. třídy, syn obecního pasáka ovcí, vášnivý zoolog a cyklista, 12 let, oběť šikany), Federico Pierini, Stefano Ronca a Andrea Bacci (spolužáci Pietra Moroniho, 12, 12 a 14 let, organizátoři šikany), Gloria Celaniová (Pietrova nejlepší kamarádka, dcera bankéře, idol žáků z celé školy, 12 let, příčina šikany), Graziano Biglia (hudebník a milovník, 44 let), Erika Trettel (disco-tanečnice, 21 let, osudová láska Graziana Biglii), Flora Palmieriová (učitelka, panna, 32 let, osudová láska Graziana Biglii), Italo Miele (školník, těsně před důchodem), rodinní příslušníci jmenovaných, spolužáci, policisté, epizodní obyvatelé Ischiana. Děj: Pietro Moroni je přinucen svými spolužáky, aby se účastnil nočního rabování ve škole. Následkem toho jako jediný ze zúčastněných – navzdory slibu učitelky Palmieriové, že to nedopustí – nesmí postoupit do dalšího ročníku. Následkem toho se rozhodne učitelce pomstít. Ta ovšem následkem zhrzené lásky ke Grazianu Bigliovi zešílí, takže plánovaná Pietrova pomsta vezme nečekaný obrat. Následkem toho skončí Pietro v polepšovně, kde se mu ovšem paradoxně splní sen o studiu.

Stejně jako věta „Já se nebojím“ i titul Vezmu tě a odvedu tě pryč zní trochu dětsky. Strach, úzkost, věčný pocit viny a touha být někde jinde sice nejsou výlučnými atributy nedospělosti, ale jejich příčiny a projevy jsou u dětí nepochybně mnohem obnaženější, naléhavější, drastičtější a osudovější než u dospělých. Tedy aspoň u těch citlivých, vnímavých, které si Ammaniti vybírá za hrdiny svých příběhů. „To je základní škola Michelangela Buonarrotiho. Na dvoře je zrovna nějaká třída, mají tělocvik. Všichni hrají volejbal a basket až na skupinu holek usazenou na zídce a šuškající si svá tajemství a malého kluka, který se uvelebil do tureckého sedu v proužku slunečního světla stranou od ostatních a čte knihu. To je Pietro Moroni, skutečný protagonista tohohle příběhu.“

Proč autor čtenáři hned na začátku takto explicitně sděluje skutečnost, která by měla spíš na konec samozřejmě vyplynout z rozvržení sil v jeho románu? Možná proto, že v jeho knize je takových figur, jež by mohly aspirovat na prvenství, víc. A možná proto, že jsou to na rozdíl od Pietra Moroniho dospělí lidé, a že by si tedy mohli u rovněž dospělých čtenářů jaksi automaticky usurpovat větší právo na pochopení, účast, soucit. Ammaniti se rozhodl svést boj s jedním z nejobludnějších stereotypů, který vychází z přesvědčení, že jen velcí lidé mají velké starosti.

Alegría es cosa buena Hvězda současné italské prózy Niccolo Ammaniti se narodil 25. září 1966 v Římě. Těsně před ukončením opustil studium biologie, protože se rozhodl pro literaturu. V průběhu 90. let vydal řadu knih: po prvotině Žábry (1994) spolupracoval se svým otcem, významným psychologem, na studii věnované problémům adolescentů Ve jménu syna (1995). V následujícím roce publikoval převážně povídky – soubor Bahno. Roku 2001 vyšla nejúspěšnější Ammanitiho kniha Já se nebojím (česky 2005). Rozporuplnějšího přijetí se dostalo poslednímu románu Jak Bůh rozkáže (2006). Ammanitiho knihy vzbudily i zájem filmařů. V roce 2004 napsal námět k filmu Sérum marnosti, ale to už měl za sebou filmové zpracování své povídky Poslední Nový rok lidstva a románů Žábry a Já se nebojím.

Román Vezmu tě a odvedu tě pryč (1999) sice nebyl zfilmován, ale jeho jazyk i kompozice z této autorovy zkušenosti bohatě čerpají. Stejně tak v něm Ammaniti uplatnil i své přírodovědné a psychologické znalosti. Uvádí ho třemi písňovými motty. To poslední je ze španělské makareny a zní nejbanálněji: „Radost je dobrá věc.“ A právě tahle banální touha po spokojenosti, radosti, nebo aspoň radovánkách, přivádí obyvatele Ischiana Scala, jedné ošklivé, turisty ignorované toskánské vesnice, do problémů a neštěstí. Až na jedinou výjimku, a tou je „skutečný protagonista“, dvanáctiletý Pietro.

On jediný nedoplácí na pošetilou ctižádost být šťastný, užívat si života (ta je opět výsadou – vydatně živenou lifestylovými pořady a časopisy – dospělých), ale na reálné projevy lidské zášti. On jediný je konfrontován se skutečným zlem, které produkují zase lidé, ovšem tentokrát bez ohledu na svůj věk. Ztělesňují ho především tři spolužáci: Federico Pierini, Stefano Ronca a Andrea Bacci. „Psi hyenovití, psovité šelmy z afrických savan, žijí ve smečkách. Mladí samci ale vytvářejí samostatnou skupinku, žijí mimo jádro rodiny. Při lovu spolupracují a pomáhají si, ale dodržují přísnou hierarchii. Vůdce, nejsilnější a nejodvážnější (alfa), a pod ním obyčejní členové. Potulují se savanou a hledají potravu. Nikdy neútočí na zdravá zvířata... Federicu Pierinimu, alfa samci, bylo čtrnáct. Byl pořád v sedmé třídě, protože už dvakrát propadl.“ „Člověk musí bejt šťastnej...“ Paralely se zvířaty Ammaniti často používá namísto zpytování složitých lidských pohnutek. Vůbec se zdá, jako by v prvním plánu rezignoval na psychologizující postupy – ty se v podstatě redukují na kurzivy zachycující vnitřní hlas nositelů příběhu: „To je ale blbost! Ischiano Scalo je úžasný místo. Člověk musí bejt šťastnej, že se narodil právě tady,“ přesvědčuje světoběžník Graziano Biglia sám sebe, že jeho rodné městečko je dostatečně atraktivní pro barovou tanečnici Eriku, která se mezitím snaží prosadit v Římě v šoubyznysu. A o pár dní později už medituje nad spící trofejí Florou: „Možná je dokonce krásnější než Erika.“ – „Zapomeň na to, že by se tenhle chlap mohl kvůli tobě změnit... Bylo to jen takové... dobrodružství na jednu noc. Ber to takhle, bude to tak lepší. Šlo jen o sex,“ předjímá učitelka Flora Palmieriová další vývoj vztahu s Grazianem. „Budu mít někdy tu odvahu? Protože k tomu do někoho strčit nebo mu jednu vrazit je jí potřeba hodně,“ dumá Pietro. Kupodivu to ale většinou není pochybnost, co promlouvá z hlubin tohoto školního outsidera, ale zdravý rozum. A to je asi ten nejpodstatnější rozdíl mezi ním a všemi ostatními postavami.

„Ty jsi do té školy vlézt nechtěl, kolikrát jsi tuhle větu zopakoval v ředitelně? A pokaždé sis tím sám podrazil nohy, protože jsi jen dokazoval, jaký jsi slaboch a jak jsi nezralý... Ty jsi jako já. Nestojíš za nic. Já tě nemůžu zachránit. Nechci tě zachránit. Mě taky nikdo nezachránil,“ křičí v návalu šílenství na Pietra učitelka Palmieriová.

Ale její diagnóza není správná. Pietrova síla se ovšem ukáže až ve chvíli, kdy se rozhodne čelit jejímu odmítnutí. Nakonec je to skutečně ona, kdo ho zachrání před životem v Ischianu Scalu. V přístavu, z něhož ani není pořádně vidět moře.

***

KNIHA TÝDNE

Vezmu tě a odvedu tě pryč

Niccolo Ammaniti Přeložila Alice Flemrová. V edici Kamikaze vydalo nakladatelství Havran, Praha 2008. 392 strany.

O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, Autorka je literární historička

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!