Dnes o dvou poučeních, která utkvěla v paměti 20 let Nedávno mě jeden novinář zaskočil otázkou, zda o procesu s Miladou Horákovou víme již „úplně všechno“. V odpovědi jsem přirovnal historiografii k přírodopisu: tak jako si nemůže být přírodovědec nikdy jist, že objevil všechny rostlinné či živočišné druhy, netuší historik, zda někde neleží nějaký neznámý dokument, který na věc vrhne nové světlo. Problém má však i další roviny.
Z historického prosemináře Roberta Kvačka na Filozofické fakultě UK si po dvaceti letech pamatuji hlavně dvě poučky. První zněla nějak takto: „Každá skutečnost je složitější než možnosti jejího zobrazení.“ Otázka, zda o něčem víme skutečně všechno, tím ztrácí smysl: Vždy bude něco, co nezahrneme do svého obrazu minulosti.
Ilustrujme to na příkladu procesu s Horákovou: Miroslav Ivanov cituje v knize Justiční vražda, co měla Horáková u sebe, když byla 27. září 1949 zatčena. Z vyšetřovacího spisu V-6301 se dá rychle zjistit, co mělo u sebe dalších šest osob obžalovaných spolu s Horákovou. Je to zajímavé čtení, které doposud, pokud vím, nebylo nikdy publikováno. Třeba Josef Nestával měl černou koženou náprsní tašku, brýle, pouzdro na brýle, dva hřebínky, zlatý snubní prsten, hodinky zn. Arcala, kožené rukavice a 390 Kčs. Františka Zemínová a Antonie Kleinerová jako by zatčení čekaly. První měla u sebe bačkory, noční košili, čtyři kapesníky, tužku, pero, klíče, nůž s koženým pouzdrem, pilník na nehty, hnědou koženou aktovku, přívěsek, talisman s Buddhou, peněženku, náprsní tašku, rukavice, hedvábný šátek a 387,70 Kčs. Druhá pak čtvery kalhoty, čtyři kapesníky, ručník, svetr, noční košili, tři páry hedvábných punčoch a dvoje ponožky. U Bedřicha Hostičky je u položky snubní prsten poznámka perem „ponechán nesundá“.
U poloviny obžalovaných tedy „víme“, co měli u sebe v okamžiku zatčení. Zatýkací protokoly ostatních jsem neobjevil, ale to nic neznamená, spis má tisíce stran a jen jeho letmé pročtení by trvalo měsíce. Problém je, že pokud někdo nebude psát podrobný životopis jako Miroslav Ivanov, nebude zřejmě tak banální a marginální detaily vůbec citovat. Lze si ovšem představit i kontexty, v nichž půjde naopak o významná fakta. Pokud někdo v budoucnosti bude chtít psát studii o tom, co nosili lidé v polovině 20. století v kapsách, a já věřím, že taková práce časem vznikne, má k dispozici naprosto úžasný pramen v podobě tisíců dochovaných zatýkacích protokolů StB.
O procesu s Miladou Horákovou tedy všechno nevíme a nikdy vědět nebudeme. Nejen kvůli neznámým dokumentům, ale především proto, že ty známé obsahují informace, které se prostě nebudou hodit do žádného pro nás relevantního kontextu. Každá nová generace si musí napsat svoje dějiny, svoji Horákovou, protože považuje za důležité jiné kontexty. Navíc nezapomínejme na to, že dějiny nepoznáváme prostřednictvím matematických vzorců, ale literárních, tedy uměleckých textů.
(P. S.: Druhá poučka Roberta Kvačka, která mi utkvěla v paměti, zněla, že historici píšou především pro peníze. Ve věku 19 let jsem tím byl šokován, ale již v posledních letech svých dlouhých studií jsem nehonorované psaní seminárních prací považoval trochu za ušlý zisk.)
***
Pokud někdo bude chtít psát studii o tom, co nosili lidé v polovině 20. století v kapsách, má k dispozici úžasný pramen
O autorovi| Petr Zídek redaktor Orientace
