Jedním z mála žijících lidí, kteří na vlastní kůži zažili obléhání Tobruku, je dnes sedmaosmdesátiletý Pavel Vranský. Na co si jako první vzpomene při vyřčení jména přístavu v libyjské poušti?
Slaný čaj, nečekaná povodeň ve vyprahlé krajině.
PRAHA Když britský torpédoborec Health přivážel v říjnu 1941 české vojáky do obleženého Tobruku, patřil tehdy dvacetiletý Pavel Vranský k benjamínkům jednotky.
„Po cestě do Tobruku nás na moři zastihly vysoké vlny. Mořská nemoc si vybírala daň. Spolu s kamarádem Otou jsme byli jedni z mála, kdo snesl nějaké jídlo. Nakonec jsme si ale těsně před přistáním dali olejovky a podlehli taky,“ popisuje strastiplnou cestu cestu z Palestiny vitální pamětník.
Na uvítanou jím střídající spojenečtí vojáci popřáli: „Good luck.“ Češi se po příjezdu hrnuli k čerstvě uvařenému čaji. „Na to nikdy nezapomenu. Byl slaný. Do jediné studny v Tobruku totiž pronikala mořská voda. Ani cukr jeho slanou chuť nezmírňoval,“ vzpomíná na první zážitek Vranský.
Po sedmi měsících strávených v obranném perimetru Tobruku si prý dokonce na slanou chuť vody natolik zvykl, že si po odvelení jednotky musel nějaký čas pití dokonce solit. O zmíněné studni ostatně kolují téměř legendy. Využívali ji totiž jak spojenci, tak německé a italské jednotky. Platil nepsaný časový rozvrh, kdo a kdy si pro vodu půjde. Němci na oplátku nikdy svá děla nezaměřili na zdroj čerpadla. „Bylo to skoro jako z jiné doby,“ usmívá se Vranský.
Toho potkala v libyjské pustině také jedna velmi nečekaná událost. Spustily se monzunové deště. Lijavec ve vysušených roklích nadělal úplnou paseku. Z patnáctimetrové výšky se valily proudy vody o síle rozvodněné řeky.
Češi si v Tobruku vysloužili velmi dobrou pověst. „Zlaté české ručičky“ se proslavily především při opravách všemožných vyřazených zbraní a dalších zařízení. „Naši zbrojíři z různých kusů sestavovali velmi zručně kompletní repasované zbraně. Opravili dokonce i jeden tank. Ostatní jednotky většinou nechaly věci ležet tam, kde se jim zrovna poškodily. Na naše zbrojíře se obracela většina jednotek se žádostí o opravy nebo doplnění výzbroje. Když jsme opouštěli Tobruk, předával náš prapor snad dvojnásobné množství zbraní, než jsme měli na začátku,“ říká Vranský, který se do severní Afriky dostal přes Polsko, Sovětský svaz a později Turecko a Palestinu.
Na hranicích Palestiny, kterou střežil, zažil jako mladíček také první bojové nasazení. V této době postihla většinu československé jednotky malárie. „Fasovali jsme po francouzském vzoru dva litry vína na den a také chinin. Kolegové kvůli prevenci popíjeli alkohol, já zůstal u chininu. Taky se mi malárie vyhnula,“ svěřuje se veterán.
Při obléhání Tobruku vyzval berlínský rozhlas, aby „tobrucké krysy vylezly ze svých děr“. Toho se záhy chytli Australané, kteří si na rukávy dokonce znak krysy začali našívat. I ostatní obránci strategického přístavu Indové, Poláci a Čechoslováci si označení „pouštní krysy“ oblíbili.
Po africké anabázi se Vranský nakonec odebral do Anglie, kde se přihlásil k bombardovací peruti a létal nad Evropu do konce války.
***
Důležitý severoafrický přístav Tobruk oblehla vojska Osy 11. dubna 1941. Fronta se posunula až k libyjsko-egyptské hranici, ale Tobruk, který zůstal přes sto kilometrů za frontovou linií, dlouhé měsíce odolával všem pokusům o dobytí. Bránily ho britsko-australské jednotky, které byly vystřídány čerstvými silami až během října. Mezi těmito střídajícími silami byla také polská Samostaná brigáda karpatských střelců, do jejíž sestavy byl přiřazen také 11. československý prapor o síle 643 mužů. Hlavní síly praporu se přesunuly do první linie ve dnech 23. až 25. října. Úsek přidělený praporu byl dlouhý 5,7 km a zahrnoval celkem 13 bývalých italských skalních a betonových pevnůstek.
Bojové vystoupení 11. československého pěšího praporu v Tobruku skončilo 10. prosince 1941. AŽÍRSKO Prapor však zůstal v pevnosti až do 7. dubna 1942. Během celého svého pobytu v Tobrúku ztratil prapor 14 mužů, 81 bylo zraněno.
