Martina Navrátilová, Jan Švejnar, to nejsou okrajové postavy ani lidé, kterých bychom se měli bát. Přesto zápasili s „kádrovým škraloupem“ – cizím občanstvím. Je to normální? Podle selského rozumu ne. A normální to zaplať pánbůh není ani podle nového návrhu ministerstva vnitra: žadatel o české občanství už se nebude muset vyvazovat z občanství dosavadního.
Snad už pomalu končí macešský vztah České republiky k bývalým občanům. Vlády, které to macešství kultivovaly, se přitom opíraly o hlas lidu. Restituce, „vracení majetků boháčům“, tu neměly přílišnou popularitu a ještě horší to bylo s restitucemi pro „cizáky“, bývalé občany.
Není to veselá bilance. Až deset let po revoluci udělal parlament de facto výjimku pro Čechoameričany. Ti pak mohli opět získat české občanství, aniž se museli zříkat loajality k zemi, která je přijala, chránila, otevřela se jim. Teď chystá vnitro jakési narovnání pro Nečechoameričany. Brrr, ošklivý výraz, ale doufejme že zmizí právě tak rychle jako diskriminační praxe vůči jeho nositelům. Je dobře, že zmizí. A pokud v tom sami nemáte jasno, zkuste si malý test. Stačí si odpovědět na prostou otázku: Potřebuje tahle země více Navrátilových a Švejnarů, nebo více Kožených a Krejčířů?
Čtěte „Emigranti mají...“ na str. 5
