Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vrtačky a šansony

Česko

Dny Milana Knížáka se v Národní galerii začínají krátit. Třeba se pak vrátí k činnosti, která mu podle mnohých šla svého času dobře – k vytváření hudby. Se svou „broken music“ se stal zásadním předchůdcem pozdějších dýdžejů a hudebních recyklátorů.

Snad všechny české texty o hudbě Milana Knížáka začínají v posledních letech povzdechem, který zní asi takhle: Prosímvás, Knížákovy ředitelské aktivity ať nikdo nemíchá do uvažování o jeho hudebním díle. Protože když už svět uznává nějakého Čecha a pouští ho do panteonu osobností avantgardní muziky, neměli bychom tenhle pohled zvenčí zpochybňovat. Především proto, že je naprosto oprávněný a všímá si toho, co je na skladateli, performeru a provokatérovi M. K. dodneška inspirativní. A potom, je to poměrně užitečná modelová situace, příležitost k rozlišení názoru na (starší) dílo a (pozdější) mimoumělecké aktivity jejího autora.

Co je mezi drážkami elpíčka Byly už publikovány i jeho skladby z dětství a nahrávky mu vycházejí dodnes: Milan Knížák je činorodý, jakkoli se hudby dotýkal jako jedné z mnoha oblastí. Do světových antologií a encyklopedií ho dostala jediná kapitola jeho muziky: „broken music“ ze šedesátých let, oživovaná ve variacích i v dalších dekádách.

Autor ji popisuje takhle: „V roce 1963–64 jsem zpomaleně nebo zrychleně přehrával gramofonové desky, tím měnil kvalitu skladby, tvořil vlastně skladbu jinou. V r. 1965 jsem začal desky destruovat: škrábat, probodávat, lámat. Jejich přehráváním (které ničilo gramofonové jehly i gramofony samotné) vznikala zcela nová hudba. Nečekaná, drásající, útočná i humorná.“ Brutální řezy, zásahy autogenem i izolepou vydestilovaly z gramodesek – pro většinu lidí překvapivě – dobré struktury. Po vteřinách se tu střídají žánry, protože Knížák kombinoval výřezy vinylů jako díly koláče. (Mimochodem, týmž způsobem si po letech „udělali hudbu“ večerníčkoví kutilové Pat a Mat.) V té době, kdy zbývalo čtvrtstoletí do rozšíření samplerů, bylo naprosto nezvyklé vzít nahrávky druhých, provést s nimi zběsilý remix a prohlásit to za vlastní dílo. Knížák měl tedy postavení pionýra a k dobru další body: Broken music dobře zněla, a když ho galerista přesvědčil, aby „vylepšená“ elpíčka vystavil, ukázalo se, že i dobře vypadají. Kritikové navíc rychle pojmenovali, že Broken Music vlastně tvoří komentář k popkulturnímu fenoménu gramodesky. Je tu zřejmý ironický odstup, jemuž se nechce sdílet kolektivní obdiv k sebelepším nahrávkám. Ve hře bylo nepochybně i dobové pachtění za elpíčky z ciziny, povýšení gramodesky na hodnotu a fetiš, ke kterým se hlásíme. S určitou mírou zlomyslnosti Knížák tuhle situaci torpédoval. Encyklopedie All Music Guide nabízí mj. charakteristiku „art terrorism“: z pozic vylekaného mainstreamu tak jistě působí.

V devadesátých letech vyvrcholila vlna hráčů na gramofony, kteří vytvářeli hudbu recyklací. Tehdy se Knížák, zmiňovaný do té doby mezi experty, dostal i do análů alternativního popu – a je tam dodnes. Třeba u belgického dobrého labelu Sub Rosa vychází na téže antologii industriální a elektronické hudby jako Steve Reich, György Ligeti a William Burroughs..

Na křídlech lásky, s Lucií Bílou A aby byl kontext úplný: nestává se, že by jeho slavnější – a dodnes aktivní a vyvíjející se – recyklující a konceptuální kolegové Christian Marclay či John Oswald napsali v doprovodném textu: „Jsem jedním ze světových protagonistů této hudby.“ Takové komentáře jsou zbytečné a pošetilé: v téhle garnituře umělců si přece každý vytváří vlastní poetiku a technologie, dnešní umění nemá, jako v baroku, obecně sdílené styly; to je pak každý „světovým protagonistou“ ve vlastní disciplíně. Album Broken Music (na CD u chicagských Ampersand, 2002) sice přináší pozdější rekonstrukci koláží ze sedmdesátých let, ale pořád má jiskru. V Čechách otevřel Knížák svou porevoluční diskografii jinou muzikou: svou písňovou tvorbu shrnul do kolekce, kde zpívá i (tehdy méně známá) Lucie Bílá.

Je to trochu parafráze na pop-music, ale místy také normální snaha napsat působivý šanson: u Knížáka nás nepřekvapí, že se v nich často opakují slova sen a hra. Přeludnost a absurdní myšlenky se neztrácejí („aby bylo na světě vesele / je třeba zabít všechny své přátele“), jindy Knížákův chraplák prostě jen docela dobře frázuje text za hranicí sentimentu. Pro alternativce je ta deska moc popová a pro popaře alternativní. Bez předsudků je to ale výjimečné dílo – právě proto, že podvratná stanoviska halí do popového kabátu. Mimo jiné prozrazuje, že Knížákovi na písničkách z nějakého důvodu záleží, protože realizace dvojalba se šestadvaceti songy musela dát dost práce. S protagonistou tu hrají muzikanti z popových kruhů: ale možná byli Ota Petřina a Zdeněk Rytíř Knížákovi bližší než lidé z undergroundu, proti kterému se po léta vymezoval. Dokonce i hudebně: v roce 1975 vzkázal Plastikům ve své písni: „Kvůli pospolitosti seru na pospolitost.“

V době vzniku Knížák podle vlastních slov předpokládal, že by se jeho písně mohly hrát v rádiu. To je naivní odhad mediální zkostnatělosti: songy s texty jako „až budeš stoletá, budu s tebou spát“ by nepochybně osvěžily český éter. To, že se tak nestalo, není důsledkem protiknížákovského spiknutí, ale prostého dlouhodobého zadření opatrných programmakerů. „To nejlehčí z Knížáka“, jak by mohl znít podtitul Obřadu hořící mysli, je už dlouho rozebrané. Bylo by prima mít zas to potrhlé a pestré album k dispozici.

Miluju Lenina pro jeho fousy Teprve ve 21. století vyšly na kompaktu nahrávky Aktualu – slavné Knížákovy kapely z přelomu 60. a 70. let. „Miluju tebe pro tvoje vlasy / Miluju tebe pro tvůj smích (...) / Miluju Lenina pro jeho fousy / Miluju Lenina pro jeho pleš“: texty v sobě měly směs provokace a hravosti, nebyl to temný existenciální underground Plastic People, ale karnevalový pohled „vzhůru nohama“ se smyslem pro happening. Aktual vznikl v Mariánských Lázních v roce 1967: Knížák na jednu stranu psal jednoduché popěvky, zároveň se nenechával spoutat konvencemi a zvukově zapojoval sirénu, vrtačky a poničené hudební nástroje. Nechával vedle sebe hrát zručné hráče a nezkušené naturščiky. Jaroslav Riedel o koncertě v pražském Futuru píše: „Ani tentokrát však publikum nebylo příliš vstřícné. Rovněž vedení klubu nepřekypovalo nadšením, když vidělo, jak skupina vrtačkou destruuje pódium a Knížák seká dřevo a hází polínka do publika.“ Něco takového by se dnešním protagonistům českého popu nemohlo stát, bohužel. Je asi jasné, co pomohlo skupině k ukončení činnosti: zákaz.

Program nazvaný Atentát na kulturu Knížák později nově nahrál: to už mohl pozvat na křest alba Děti bolševizmu jako kmotra Václava Klause; o jeho svébytném angažmá vypráví hudebník Václav Vašák v úryvku Jsme vyslanci z kosmu (viz fotografie). Za zmínku stojí i deska Navrhuju krysy: hlavně pro pokus o „domácí pop-music“ s laciným syntezátorem.

Knížákovy komentáře k vlastní muzice znají jen svou pravdu a odmítají diskusi. To ale samotnou hudbu nedělá horší. Nikdy si nenechal vnutit žádný trend a několikrát za život vytvořil cosi nového, a přece srozumitelného. Dnes už novou hudbu, pokud víme, nepíše a nenatáčí. Ale kdoví, třeba až zas bude mít víc času, přihlásí se stará náklonnost k vrtačkám a šansonům.

***

Hapka na tripu Alba Milana Knížáka

Broken Music (1979) Tohle je ta hudba, pro kterou je Knížák mezinárodně uznávaný: „rozbitá hudba“, koláže, pocházející z brutálně rozrušených gramodesek. Nejen že tím nápadem předběhl avantgardní dýdžeje – zvuk naporcoval s citem pro věc, takže to má rytmus, švih a humor.

Obřad hořící mysli (1991) Knížákovo „hitové“ dvojalbum šansonů a pseudopopových písní, jejichž zvuk nemá nic společného s dřívějším provokativním hlukem: zní spíš jako Hapka a Horáček na LSD tripu. Zpívá i Lucie Bílá.

Aktual: Atentát na kulturu (2003) Nahrávky z let 1971–72 zachycují proslulou Knížákovu undergroundovou kapelu, v níž míchal hudební profesionály s naturščiky a provokoval písněmi jako Miluju tebe a Lenina. Jestliže Plastici byli mistrovsky temní, Aktual si naopak uchovával šaškovskou hravost a nevyzpytatelnost.

V devadesátých letech vyvrcholila vlna hráčů na gramofony, kteří vytvářeli hudbu recyklací.

Tehdy se Knížák, zmiňovaný do té doby jen experty, dostal i do análů alternativního popu a je tam dodnes.

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...