Rádi se pyšníme, jak Pražané Mozartovi rozuměli a tento génius samozřejmě patří do Stavovského divadla. Zda mu ale i nadále rozumějí tvůrci a interpreti nového přírůstku do mozartovského repertoáru operou Cosi fan tutte, už tak jasné není. Výsledkem je inscenace, pro kterou je nejvýstižnější slovo přibližně.
Pod taktovkou Roberta Jindry (čerstvého šéfa ostravské opery) bylo zřejmé, že se poctivě zkoušelo, ale provedení nebylo brilantní, průzračné, svižné ani podmanivé, ale jen klopotně odvedený „domácí“ úkol, který se při obou premiérách hemžil v orchestru nepřesnostmi, zvláště při nástupech, slitou hrou smyčcových nástrojů, nejistotou žesťů, obtížemi udržet tah v pomalých tempech a naopak stíhat rychlé části, pojímané místy až zbytečně vyhroceně. Zvukově zajímavé bylo použití kladívkového klavíru místo tradičního cembala.
Národní divadlo, nejdotovanější operní scéna státu, se stále potýká s obsazováním takto základního repertoáru. Na první premiéře sólisté plnili režijní pokyny, typově odpovídali svým rolím a většinou prokázali i herecký talent; jenže základem interpretace Mozartových oper je zpěv. V díle postaveném na tolika ansámblech ale hlasy zněly roztříštěně, což Adam Plachetka svým pevným barytonem jako Guglielmo zachránit nemohl. Jaroslav Březina (Ferrando) osciloval mezi falzetem a křikem, Marie Fajtová (Fiordiligi), Annely Peebo (Dorabella), ale i Kateřina Kněžíková (Despina) se zbytečně silnou dynamikou ztrácely barevnost svých hlasů a Peter Mikuláš byl už pěvecky poněkud opotřebovaný strůjce zkoušky ženské věrnosti. Až sólisté druhé premiéry zněli jiskrněji i něžněji, jejich hlasy se pojily, zvláště Csilla Boross (Fiordiligi), Katarzyna Kuncio (Dorabella) a čiperná Lenka Máčiková si vytříbeněji pohrávaly s dynamikou i výrazovými odstíny a Aleš Briscein jako Ferrando mohl uplatnit kantilénu a znělost svého lyrického tenoru.
Režie Martina Čičváka a jeho týmu ale uvízla v žánrové neurčitosti mezi buffou a drsně hořkou hrou s lidskými city a soustřeďovala se spíše na jednotlivosti Da Ponteho libreta. Odhalení záměny mužů v převlecích a la tai-či dámami inscenátoři nekomplikovali a ponechali ho až na závěr, vztah šibalské Despiny a Dona Alfonsa se omezil na její štítivé otírání otisku po polibku ruky. Téma věrnosti je jistě nadčasové, ale přesun děje do blíže neurčené současnosti (při zachování Despiny jako služky) s převažující černou barvou působil fádně. Rafinovaný humor a ironie nemohly nahradit cupitání dam po zešikmené obrovské bílé kruhové „krempě“ přes celé jeviště - snad od velkého „kouzelnického“ klobouku dona Alfonsa, kterého Čičvák pojal jako kabaretiéra, eskamotéra se srdci svých důvěřivých přátel. Hrálo se ale i uvnitř klobouku, stěny jeho dýnka tvořila kabaretní sametová rudá opona, která se různě spouštěla, takže vnitřek posloužil i jako vyčarovaný prostor pro ilustraci zahrady. Namísto kordů se rozhádaní Guglielmo a Ferrando šermovali smyčci, které sebrali hráčům z orchestřiště, jednou si odtamtud dokonce vytáhli, bůhví proč, i celou houslistku, která se pak bezradně pitvořila na jevišti.
Za zmínku, bohužel negativní, stojí program k inscenaci: kdyby namísto Malé čítanky pro školu milenců obsahoval libreto, jeho informační hodnota by prudce vzrostla.
Přibližnost je nejen letitým neduhem naší operní scény obecně, ale zvláště nepřijatelná je u Mozarta, jehož krystalicky průzračnou partituru každé zakolísání nebo nepřesnost zakalí a místo čirých diamantů dostaneme jen bižuterii. Ta sice poslouží také, ale opravdovou hodnotu nemá.
Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte
Dirigent: Robert Jindra Režie: Martin Čičvák Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Marija Havran Národní divadlo, premiéra 23. a 25. 1. ve Stavovském divadle
Za zmínku stojí i program: kdyby místo Malé čítanky pro školu milenců obsahoval libreto, jeho informační hodnota by prudce vzrostla
