V bouřlivém dění mu ale vyvstalo několik konkurentů.
První dva - Valtr Komárek a Zdeněk Mlynář - byli potenciální soupeři v neurčitém duchu: vynořili se v době, kdy ještě Václav Havel pro kandidaturu na prezidenta nebyl rozhodnut a kdy je pojímal spíš jako možnou konkurenci Občanskému fóru, v jehož čele tehdy stál. () Valtr Komárek byl charismatický populista a prognostik. Přestože řadu let působil v ÚV KSČ, Občanskému fóru mohl být potenciálně nebezpečný svou popularitou, která rostla od jeho prvních veřejných vystoupení. Občas Fórum nevědělo, jak s jeho popularitou naložit: pozvalo ho například, aby promluvil z balkonu Melantrichu o generální stávce, brzy nato zase linie OF vůči Komárkovi přitvrdila. Podle svědectví pamětníků Václav Havel v seznamu řečníků, kteří měli mluvit na Václavském náměstí, jednou prognostika vlastnoručně přesunul zepředu skoro až na konec; redaktoři Informačního servisu, blízkého OF, dostali v té době od svého šéfredaktora a Havlova přítele Ivana Lampera pokyn, že se o Komárkovi na nějakou dobu má přestat psát.
Cestou na jednání s Čalfou o vládě národního porozumění Havel Komárka v autě přesvědčil, aby se stal jejím místopředsedou. Nabídka byla míněna upřímně, pro Komárka, člověka založeného spíš ceremoniálně než prakticky, ale znamenala politický konec.
Víc než Komárek děsil Havla a lidi kolem něho Zdeněk Mlynář. Jeden ze zakladatelů Charty 77 býval před svou emigrací v květnu 1977 do Rakouska nepsaným předákem eurokomunistického proudu, vyhlášeným znalcem mechanismů totalitní moci a - což teď nabývalo až mystického významu - v padesátých letech na studiích v Sovětském svazu také spolužákem Michaila Gorbačova. Havel mu z Laterny přinejmenším dvakrát telefonoval do Rakouska, aby přijel, na to ale Mlynář odpověděl, že doba ještě nenazrála. Přesto se 27. listopadu objevil v Praze, nejdřív ale jel na ÚV KSČ. Jeho syn Vladimír Mlynář na něj v autě čekal před budovou ÚV, odkud ho odvezl do Laterny magiky. Tam se Mlynář krátce viděl s Havlem, jenže vůdce revoluce někam spěchal a Mlynář se urazil.
Večer potom nečekaně vystoupil v televizi, kde se přimlouval za druhou šanci pro KSČ. Osazenstvo Laterny magiky shromážděné před televizí zachvátilo hromadné zděšení. Bývalá Mlynářova manželka Rita Klímová se chytala za hlavu a naříkala: „Ten blbec, ten blbec!“ Hlavním výsledkem televizní intervence bylo, že druhou šanci už nikdy nedostal Zdeněk Mlynář.
Havla se epizoda s Mlynářem hluboce dotkla a jeho televizní vystoupení i po letech charakterizuje jako „ránu pod pás“. Tehdy pojal obavu, co za návratem jeho bývalého spolubojovníka do Prahy vězí: Mlynář se mu při zmíněném letmém setkání v Laterně netajil s tím, že přijíždí přímo z ÚV.
Revolucionáři v této neodhadnutelné době těžko mohli vyloučit variantu, že by tento starý chartista kromě aparátu KSČ přetáhl na svou stranu (reformně komunistickou) část OF a že by se jako renomovaný politolog s dobrým vystupováním mohl zalíbit i ulici, naprosto přelétavé v úsudcích.
Dnes víme, že Mlynář byl od poloviny osmdesátých let ve sporadickém kontaktu s jedním Gorbačovovým poradcem, který jezdil do západní Evropy na politické semináře. Do republiky však Mlynáře z Rakouska převezla limuzína československého velvyslanectví ve Vídni, kvůli eventuálním potížím na hranicích ho dokonce pro jistotu doprovázel vysoký diplomat. Ochotu přijít na ÚV KSČ a setkat se s novým generálním tajemníkem Karlem Urbánkem podmínil Mlynář tím, že si z „baráku“ bude moci odvézt syna své manželky Ireny Dubské Jakuba, jehož policie od června 1989 držela ve vazbě kvůli sérii údajných sabotáží a žhářství na Mělnicku. Podmínka byla s dvoudenním zpožděním splněna, Jakub Dubský vyšel z vězení a Mlynář šel do televize podpořit komunisty.
Urbánkovo dezorientované vedení po Zdeňku Mlynářovi sáhlo nepochybně proto, aby se svou gloriolou muže pražského jara a chartisty pomohl zastavit propad autority KSČ. Mlynáře však nový generální tajemník nezaujal - každopádně o Urbánkovi mluvil dosti opovržlivě -a Mlynář sám nezaujal veřejnost. Hrozba vývoje směrem k československé perestrojce se naštěstí nestačila rozvinout. () Císař na Hrad!?
Další konkurence vyvstala Havlovi v osobě Čestmíra Císaře. Osmašedesátnický politik sice reálnou šanci stát se prezidentem neměl, v OF se nicméně báli, že by mohl odebrat hlasy Havlovi, možná ho dokonce zastínit na veřejnosti a tím nepřímo pomoci kandidátovi KSČ. Císaře oficiálně nasadilo vedení Socialistického svazu mládeže. Předseda svazu Martin Ulčák se s nevšední drzostí začal vydávat za dědice studentského hnutí z roku 1968, které si během pražského jara s Císařovou kandidaturou pohrávalo. Císař měl odjakživa sklony k megalomanii. Chartu nepodepsal, zato ale posílal na ÚV KSČ vlastní kritické rozbory situace. V prvním revolučním týdnu se objevil v Melantrichu a chtěl promluvit z balkonu. Trpělivě čekal v přilehlé místnosti, organizátoři však měli tichou dohodu, že ho k mikrofonu nepustí, a jeho vystoupení oddalovali tak dlouho, až z něj sešlo. O to víc mu zalichotila svazácká nabídka.
Varianta Císař byla zveřejněna 11. prosince, tedy den po oznámení OF, že kandiduje Havla. Bylo jasné, že svazáci chtějí Fórum i jeho kandidáta pořádně potrápit. Císař si otevřel kancelář v centrále SSM na Gorkého (dnes Senovážném) náměstí a vydal oficiální prohlášení, v němž vypeskoval studenty za jejich agresivní prohavlovskou kampaň: „Dejme všem navrženým kandidátům rovné podmínky čestné soutěže, s vyloučením jakékoliv diskriminace, nátlaku či osočování.“ Tlak vzápětí sám pocítil na vlastní kůži a po pár dnech kapituloval.
Roli v jeho ústupu sehrál kolega z Obrody Věněk Šilhán, který okamžitě po oznámení Císařovy kandidatury nasedl do taxíku a chvátal na tiskovou konferenci OF, aby se od celé iniciativy jménem Obrody distancoval. (Obroda v té chvíli doufala v Dubčeka.) Rozhodující ale nakonec bylo, že si svého soupeře osobně podal Havel. Potkali se v sobotu 16. prosince na italské ambasádě při recepci na počest předsedy italských socialistů Bettina Craxiho. Havel si Císaře vzal stranou a dvacet minut ho systematicky zpracovával. Z jejich rozhovoru se zachovala videonahrávka bez zvuku: Císař se upřeně dívá na Havla, zatímco Havel - v jedné ruce cigaretu, v druhé sklenku - k Císařovi naléhavě mluví, gestikuluje a přitom se většinou dívá do zdi.
O čem přesně se spolu bavili? Císař ve svých memoárech tvrdí, že mu Havel výměnou za stažení kandidatury nabídl nejdřív post místopředsedy vlády a posléze i místo v diplomacii. Havel tvrzení o místopředsedovi vlády odmítá, diplomatickou nabídku potvrzuje. „Dnes to vypadá absurdně, že nabízíme někomu funkci za to, že nebude kandidovat, ale tehdy to bylo normální a samozřejmé.“ Havlův kartáč zafungoval: hned v pondělí Císař vystoupil v televizi a svoji kandidaturu stáhl. Na konci svého vystoupení „poděkoval všem, kteří ho podporovali, a doporučil na funkci prezidenta Václava Havla“. Napřesrok se Císař dočkal jmenování velvyslancem u Rady Evropy, což byla honosná funkce bez reálného obsahu.
Mezititulek redakce LN. Další ukázku z knihy komentátora Lidových novin Daniela Kaisera uveřejníme na tomto místě v zítřejším vydání.
***
Císař tvrdí, že mu Havel výměnou za stažení kandidatury nabídl nejdřív post místopředsedy vlády a posléze i místo v diplomacii
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN
