Už hodně dlouho pro mě nezačal žádný nový rok tolika zásadními překvapeními jako tenhle. Vždycky mě například militantní nekuřáci přesvědčovali, o co o všechno přicházím, když kouřím. Jak mám utlumené smysly, a tudíž jsem ochuzen o různé krásy života.
Nuže, přestal jsem ze dne na den kouřit. Bez náplastí, bez žvýkaček, prostě jen tak jsem to stáhnul ze čtyřiceti na nulu - a čich se vrací. Měl bych se radovat. Místo toho cítím jen nové smrady, které mi předtím má kuřácká slepota (nebo hluchota?) milosrdně skrývala. Cítím každé auto, které přejelo, každý komín, který se vrátil z ekonomické nouze k tuhým palivům, každého člověka v ranní tlačenici, který se nestihl osprchovat a vyvětrat šaty z kuchyně, nasáklé předchozí večeří. Kde jsou ty slibované vůně? Když kráčím kolem restaurací, cítím to, co jsem cítil i předtím. Zato když kráčím kolem popelnic, cítím je teď daleko víc. Svět je daleko víc zaplněn smrady než vůněmi. To je mé zjištění čerstvého nekuřáka.
Vede mě to pochopitelně k širší úvaze: co teprve musejí prožívat slepci, kteří zčistajasna prohlédnou? Nebo neslyšící, když jim svět zničehonic udeří do uší všemi svými zvuky? Každý z nich o tom sní, pro každého z nás je to nejpřirozenější z lidských přání.
A přitom se možná mýlíme. Co když je svět v porovnání s představami nevidomých daleko ošklivější než krásný? A jeho zvuky daleko víc trýznivé než blahodárné pro toho, kdo nikdy neslyšel? Připadá vám to jako plané tlachání někoho, kdo takhle zásadně postižený nebyl, a tudíž si to ani nedovede představit? Je to pár dní, kdy jsem vyprávěl kamarádovi, nevidomému učiteli hudby, který se chystá koncertovat v Izraeli, jak jsem tam zažil na vlastní oči situaci krátce po jednom ze sebevražedných atentátů, kdy policisté sbírali z korun moruší na hlavní telavivské třídě kusy lidských těl. „Víš, že někdy jsem rád, že nevidím?“ okomentoval to naprosto vážně...
Ta úvaha šla ještě dál: co všechno by viděl a cítil jiný můj kamarád, který už několik let leží bezmocně na lůžku po mozkové mrtvici, kdyby se najednou zázrakem uzdravil? Přibylo mezitím ve společnosti „smradů“ a ohavností? Byl by znechucen nově nabytým vědomím tak jako já nově nabytým darem čichu? Faktem je, že když se mu ta tragédie přihodila, dovedl jsem vyjmenovat hned několik politiků, kterým jsem věřil. Když mi jeden novinář položil stejnou otázku předevčírem, vzpomněl jsem si jen na senátora Mirka Štětinu...
Druhé velké překvapení souvisí s tím prvním. Od chvíle, kdy se začalo hovořit o americkém radaru v Brdech, mi bylo jasné, že vůbec nejde o radar proti nějakému vzdálenému Íránu, ale proti velmi blízce nebezpečnému Rusku. Všichni to tak nějak tajně tušili - včetně Ruska, které se jako správná potrefená husa také začalo nejvíc rozčilovat. Jen jsme všichni chápali, že se to nedá říct naplno. Že jen správně čteme mezi řádky.
Jenže teď nám Hillary Clintonová najednou řekla, že změní-li se Írán, radar nebude. Co si tedy o tom, sakra, máme myslet? Máme to přijmout jako další trik? Lež na druhou, která výmluvou na Írán jen zakrývá snahu nové vlády šetřit na zbrojení?
Jenže co když je skutečnost daleko horší a stejně smutná jako to smyslové prozření: že Američané nikdy nelhali, protože jsou prostě zvyklí říkat pravdu. Proboha. A my jsme jim málem tu pravdu uvěřili!
