Po úspěšném časosběrném snímku Marcela dokončila dokumentaristka Helena Třeštíková další dlouholeté sledování jednoho lidského osudu, tentokrát recidivisty Reného Plášila. Režisérky se on-line ptali čtenáři LN.
* Dáváte lidem (jako např. René) peníze za to, abyste je mohla natáčet? Jestli ano, nepřibližujete se tak filmu hranému? Jaký projekt teď připravujete?
Svým hrdinům platím za natáčecí den. Oni tím zároveň stvrzují, že s námi spolupracují vědomě a dobrovolně. Je to prostě jistý druh smlouvy. Herecké honoráře v hraných filmech jsou nepoměrně vyšší. Časosběrné projekty vznikají v různých dobách v závislosti na stávajících podmínkách a jen z některých osudů pak vznikají delší sběrné projekty.
* Co bylo hlavním motivem pro to, abyste se pustila do něčeho tak nevypočitatelného, jako jsou časosběrné dokumenty?
Od mládí jsem si psala deník a přišlo mi zajímavé zkusit něco podobného aplikovat na film. Sbírat časové úseky s jejich „pravdou okamžiku“ a skládat je za sebe. Atím se pokusit o záznam jednotlivých osudů, ale i doby, ve které se odehrávají. Časosběrný film je ale opravdu nevypočitatelný – já to nazývám „sázkou na nejistotu“.
* Každé ráno potkávám na Andělu další vaši „hrdinku“, feťačku Katku. Vypadá den za dnem hůř a hůř, navíc si nově pořídila psa. Vídáte ji ještě?
Katka má psa už asi osm let. Nově má ovšem dítě – a to je problém. Katka by se o něj chtěla starat, ale nedokáže se zbavit drog. Ten její boj je strašlivý a vidíte, jak silná moc je droga. Snad ten film, který o ní aktuálně točíme, bude dostatečným varováním všem, kdo by s drogou chtěli začít experimentovat.
* Domnívám se, že pro „sledované osoby“ je to docela náročné, ale samozřejmě i objevné, vidět a posuzovat své jednání bez odstupu, ale v jedné časové linii, a to ještě ve vašem výběru. Mají možnost do výběru zasáhnout? Myslím si, že je nutně ovlivňujete.
Moje „sledované osoby“ přicházejí do střižny na autorizaci a mohou do výsledného tvaru zasáhnout před jeho dokončením. Taková je dohoda od začátku spolupráce. Myslím, že to je férová dohoda a zatím vždy fungovala.
* Po zhlédnutí Reného ve mně zůstala pachuť. Kupodivu vůči vám. Beru ten dokument jako vaši sebeterapii. Myslím, že jste Reného zneužila, přesně, jak vám to na závěr napsal.
Necítím se zodpovědná za to, jak žije. Tak by žil i bez našeho natáčení. Já jsem se naopak snažila mu pomoci v jeho seberealizaci psaním a nabídnoutmu i jiné životní perspektivy. Myslím, že jsem ho nijak nezneužila, jeho závěrečný dopis jsem do filmu dala schválně jako doklad velmi proměnlivých vztahů, jako impulz k různým výkladům. Váš je takový, jak píšete, nezbývá mi než jej přijmout jako jeden možný divácký pocit a zařadit jej k dalším ohlasům na film.
Redakčně kráceno. Celý rozhovor na www.lidovky.cz
