Arabista Zdeněk Müller o muslimské dovolené. O rozkvetlých náhorních plošinách a starých fotkách, které prozrazují dnes už jen tušené půvaby arabských dívek a žen
Před nějakými čtyřmi desítkami let, když jsem začal poznávat muslimské země, Arabové na dovolenou nejezdili. Alespoň většina z nich. Neměli na to čas ani prostředky. Ta hrstka především mužských zástupců rodící se majetné vrstvy z ropných států Perského zálivu vyrážela do Sýrie a ti nejsolventnější do Libanonu. V létě bylo totiž ve východním Středomoří příjemněji než na rozpáleném Arabském poloostrově. V údolí říčky Barada, pramenící v horách na syrsko-libanonském pomezí, bylo tak příjemně vlaho. A dalo se tam popíjet whisky a pivo bez omezení.
Pár starých fotografií v mém archivu a několik černobílých oblázků z pláže mi připomíná koupání na syrském pobřeží v Rás al-Basítu na dohled tureckých hranic někdy v 70. letech. Dorůstající dívky se cachtají na mělčině v šatech, drobotina se prohání kolem v trenýrkách, dospělí se procházejí v plavkách. Džamál se chlubí svalnatým tělem a děvčata Mahá a Isám se koketně uculují. Dovolená, nebo spíše volný víkend. Houpačky pro děti, pro starší pingpongové stoly. Muži hrají karty; někteří tak vášnivě, že u toho vydrží celou noc, pokuřují a baví se. Arabové milují historky a slovní hříčky. V každé společnosti se najde nějaký družba a „bavič“. Ubytování ve stanech, chatkách, se společnými umývárnami a jídelnou. Něco mezi kempem a rekreačním střediskem ROH na Máchově jezeře. Podobnost zcela nenáhodná. Sýrie šla svého času „socialistickou cestou“ a inspirovala se v mnohém na „pokrokovém Východě“. A navíc - Arabové byli vždy mistry v napodobování Západu. Tehdy se ve většině arabských zemí procházely ženy a dívky na ulicích bez šátků, zahalené bývaly jen babičky a do moře se chodilo v plavkách. Bylo tomu tak až do konce 70. let, kdy v Íránu proběhla islámská revoluce, která odstartovala návrat ke starým dobrým puritánským pořádkům. A muslimský svět se od té doby zahaluje stále pečlivěji. Až na výjimky některých specifických míst v Libanonu či západní „evropské“ části Turecka je pro muslimky i muslimy promenáda na pláži v plavkách dnes nemyslitelná.
Iluze kolektivismu ze Sýrie brzy vyprchala, v takovém Jemenu se ale udržela až téměř do konce 80. let. Moře v Adenu marxizující revolucionáři rádi nabízeli pracujícím. Samozřejmě nikoli všem. V prvé řadě funkcionářům. Písečné pláže vybíhaly do křišťálově průzračného moře, odvráceny od adenského přístavu, v němž rezivěla řada nepoužitelných a neodstranitelných lodí. V té době jste tam ovšem potkali jen koupající se muže. Subtilní Jemenky ve splývavých černých abájích z lehkých tkanin bylo možno vidět jen na ulicích města. Ještě si ale nezahalovaly tvář a kolemjdoucímu mohl bránit jen stud v pokušení pokochat se pohledem na jejich krásné afro-arabské rysy.
Vlny pouště
To v Jordánsku, které má jen velmi krátké pobřeží, se dovolená trávila vždy spíš v poušti, jež má s mořem společný ničím neohraničený horizont. Nejkrásněji je na vysoko položených plošinách, když na jaře rozkvétají. Kousek od silnice se z auta vytáhne koberec a na něj se rozloží vše potřebné k potěše těla. Pokrmy, sladkosti, čajové a kávové konvice, vodní dýmka. Jídlo, pití, volná zábava. Ano, zase to slovní škádlení, hraní trik traku, skládací stolní hry s kameny a hracími kostkami. A pak nezbytná zvuková kulisa. Radiomagnetofon s arabskou hudbou. Do pouště se pop music prostě nehodí. Jestliže Jordánec hledá klid v poušti, pak jordánský Palestinec raději volí východní pobřeží Mrtvého moře. Nešťastníky z uprchlických táborů mezi těmito výletníky nenajdete, ale těch Palestinců, kteří se integrovali do jordánského prostředí, není málo. Mrtvé moře jim nabízí stejně pěkné koupání z jordánské strany jako ze strany západní, izraelské. Kde to vyjde levněji, těžko říci. Profesor Abú Safíja z ammánské univerzity, kterého jsem provázel Prahou, když se přijel podívat na kolekci arabských rukopisů v naší Národní knihovně, musel mít dvě zaměstnání, aby se na takovou dovolenou k Mrtvému moři mohl vypravit. A to má jen jednu ženu a jednoho syna.
Dále na východ Irák a pak Írán. V Iráku mají sice dnes jiné starosti než jak naplnit volný čas, ale i tam před nějakými třiceti lety zažili za vlády basistů zkušenost s pokusy o socialistický kolektivismus a rozdělování výhod podle stranické a odborové hierarchie. Nakonec to ale byly samozřejmě hlavně známosti, které převážily při rozhodování, kdo bude moci strávit několik dní volna v letovisku u umělých jezer na Eufratu, na bulharských Zlatých píscích nebo u Černého moře v Soči. Když se prostřílel kmoci Saddám Husajn a z irácké společenské praxe se vypařily i poslední mimikry socialistického rovnostářství, mocenská elita se už nerozpakovala trávit dovolenou na Azurovém pobřeží nebo u Ženevského jezera. Z ropy plynulo do státní pokladny hodně peněz a klíče od ní držel všemocný „raís“. Stačily nejen na uplácení služebníků režimu, ale i na vedení více než osm let trvající války s Íránem. Za každého padlého dostávaly rodiny bohaté odškodné, pravda, později jen automobil VW Golf vyráběný v licenci v Brazílii. Irák se tímto způsobem rychle motorizoval. U frontových linií irácko-íránské války vznikala velká parkoviště, kam přijížděli na „pracovní týden“ důstojníci z Bagdádu a ostatních velkých měst, aby se následující čtvrtek večer zase mohli odebrat zpět strávit volný pátek u svých rodin. Pokud se zrovna nevedla větší ofenziva z té či oné strany, na frontu se zkrátka dojíždělo jako do práce. Dovolená tak byla jen krátkodobým odpočinkem mezi včerejším a zítřejším strachem, co bude dál.
Jíst. Spát. Jíst
V Íránu už jsme v trochu jiném světě. Není arabský, i když Arabové na íránském území žijí, byť jen jako nejchudší z menšin. Islámský svět tady však neopouštíme. Írán nikdy nebyl socialistický, ale je to země islámské revoluce, jež i do trávení volného času vnáší jisté rovnostářství. Není to sice totéž co kolektivismus arabských socialismů, ale snaha alespoň formálně dát všem občanům islámské republiky nějaký vzor, jak trávit volný čas, je zde patrná. Většina íránských měst buduje parky a „rekreační zóny“, kde je možné piknikovat. Skupinky ve složení muž, žena, případně více žen, a mnoho dětí, se usadí v parku na koberci nebo si postaví stan. Není-li místo, poslouží přilehlé chodníky. Na vařiči bublá v konvici voda na čaj, rozdělují se sendviče a všichni se vesele baví. Pak přichází siesta a po ní zase stravovací cyklus. Volno a dovolená, to je tady především čas strávený společně s rodinou. Nic velkolepého, nic mimořádného.
„V provincii Mazanderan jsou nejlepší pláže u Kaspického moře. Pobřeží z jemného písku, k tomu termální prameny. A patří všem, našincům i turistům, mužům i ženám,“ přesvědčoval mě před časem starosta íránského městečka Katalom, ale hned dodal: „Ovšem koupat se společně nemohou. Ostatně, my jsme na to zvyklí a 99 procent Íránců to nechce změnit.“
Prázdninové fotografie z právě prožité dovolené bývají monotónní a koneckonců nudné. Zato zažloutlé prázdninové fotky z časů dávno minulých dávají povšimnout tomu, jak moc se lišila doba dovádějících naháčů z Rás al-Basítu od dnešní předpisové ostýchavosti.
