Komár v Janáčkově Lišce Bystroušce se táže: „Kdes byl, když hřmělo?“ Americký lid se ptá, kde kdo byl, když zastřelili Johna Fitzgeralda Kennedyho nebo Johna Lennona. Mě napadla jiná otázka, kterou budu otravovat okolí. Kde jste byli, když v pondělí a v úterý v Praze poprvé koncertoval Tom Waits? V listopadu 1994 jsem si v bývalém Českém deníku povzdechl, že po revoluci bezmála znuděně přijímáme jednu rockovou legendu za druhou, ale ještě chybí Tom Waits a Ry Cooder. Uf, tak půlka tohoto dluhu je teď konečně smazána. Ledacos kvůli němu muselo stranou. Břeťa Rychlík mi snad už prominul, že jsem nejel na Moravu slavit jeho včerejší padesátiny, ale zatímco jeho jistě uzřím mnohokrát, Toma třeba nikdy v životě.
Kultovní zámořský písničkář v rámci boje s překupníky chtěl zřejmě otestovat vytrvalost a oddanost svých zdejších příznivců a vstupenky jste si mohli objednat jen přes internet. Jakýsi roztržitý brigádník mi navíc v prodejně Prague Tourist Center zapomněl vytisknout na lístek jméno, což bylo potřeba, aby ho pořadatel u vchodu porovnal s občanským průkazem. Před koncertem v pokladně Kongresového centra to sice vyřídili promptně, ale stejně jsem se sešel u svého sedadla s jiným pánem, který měl lupen na totéž místo. Velkoryse si sedl na schody.
Ve foyeru jsem potkal mj. evangelického kněze Miloše Rejchrta, Michala Němce z Jablkoně, Davida Kollera a Jiřího Voráče a potěšil se, že jde o lidi zjevně posedlé stejnou „vejcomanií“ jako já. Než Waits přišel, vybavoval jsem si jeho pestré filmové role, zkrachovalého rozhlasového diskžokeje, jenž prchá s kumpány z neworleanské věznice v Jarmuschově tragikomedii Mimo zákon, bezdomovce postiženého rakovinou v Babencově díle Jako nepoddajný plevel, zešílevšího advokáta v Coppolově Draculovi, léčitele, který provádí tracheotomii kuličkovým perem v Jarmuschově Kafi a cigárech, nebo zpěváka, který se zdá Robertu Benignimu ve snímku Tygr a sníh. A pak nastal jiný snový biják.
Po tři čtvrti na devět se zjevil dvojník reprezentanta Tomáše Galáska a herce Rona Perlmana, co hrává Hellboye. Vynikající zpěvák, jehož hlas se kritici léta snaží popsat v neoficiální soutěži o nejvtipnější charakteristiku. Peter Bálik z bratislavského deníku SME přišel na zvuk „strúhadla na zemiaky“, já nabízím „zlý sen lékařů ORL“. A zároveň mim, podupávající dirigent, cirkusový pan šedytel a principál skvělé doprovodné skupiny. Úvodem se uklonil, sejmul hučku jako pan Prokouk ve znělce Národního filmového archivu a vypukly dvě hodiny čiré radosti, kterou zařídil tento symbol všech somráků, houmlesáků, násosků, vobejdů, vágusů, trhanů, sanktusáků, šupáků, pobudů a budižkničemů, co se kdy váleli ve škarpách či pod barovými pulty. Z kapes tahal blues, jazz, kabaretní songy, gospel, country, ba i bábinčiny maršovské valčíky, Kurta Weilla a industriální hudbu. Byl to úžasný zážitek. Tam, kde delegáti sjezdů KSČ oddaně plácali Gustávu Husákovi, si nyní Tom Waits podával ruce s fanoušky z první řady. I proto jsme zvonili klíčema, ne?
***
Břeťa Rychlík mi snad už prominul, že jsem nejel na Moravu slavit jeho padesátiny, ale zatímco jeho jistě uzřím mnohokrát, Toma třeba nikdy v životě
