Sobota 13. dubna 2024, svátek má Aleš
130 let

Lidovky.cz

Witkacy musel pořád ohromovat

Česko

LITERÁRNÍ DIÁŘ

V bibliografii básnířky Violy Fischerové, která právě vydala novou knihu veršů, lze rovněž číst o - dnes bohužel ztraceném - překladu hry Ševci polského autora Stanislawa Ignacyho Witkiewicze (1885-1939). Jak známo, byl nejstarší ze slavné meziválečné trojice, do níž dále patřil Bruno Schulz a Witold Gombrowicz.

Bruna Schulze už máme v češtině kompletního dlouho - obě jeho knihy, Skořicové krámy (1934) a Sanatorium Na věčnosti (1937). Více toho publikovat nestihl, v roce 1942 jej zabil v židovském ghettu jeden z esesáků. O jemných, lyrických prózách drohobyčského autora, který se zabýval rovněž kresbou, nejlépe vypovídá dopis Witkiewiczovi: „Když mi bylo 6-7 let, vracel se v mých kresbách stále znova obraz drožky s nataženou boudou a zářícími lucernami, která vyjížděla z nočního lesa. Tento obraz patří k základnímu kapitálu mé fantazie...“

Po roce 1989 se zde mnoho udělalo také v zpřístupnění díla Witolda Gombrowicze, který se na začátku druhé světové války shodou okolností dostal do Argentiny. V loňském roce vyšly hned dva romány - Kosmos a Trans-Atlantik, již dříve Ferdydurke, Pornografie, Deník, Bakakaj, Testament i Vzpomínky na Polsko.

Na řadě by tak nyní mohl být konečně i nejstarší z polského trojhvězdí, zvaný též Witkacy. Česky byly dosud publikovány jen dva svazky jeho her - první v roce 1986, druhý v roce 2002. Witold Gombrowicz ve Vzpomínkách na Polsko napsal: „Witkacy mne od první okamžiku nudil a unavoval - ani chvilku nevydržel v klidu, neustále byl napjatý, sebe i ostatní týral tím, jak v jednom kuse hrál nějakou komedii, jak pořád musel něčím ohromovat, soustředit na sebe všechnu pozornost, jak si s lidmi krutě a bolestně zahrával...“

Na začátku války, poté co bylo Polsko rozděleno mezi nacistické Německo a Sovětský svaz, Witkiewicz se svou mladou přítelkyní spáchal sebevraždu. Sám si vzal jed a podřezal si žíly, své milence dal jen sedativa, takže se později znovu probrala k životu.

Připomíná to příběh, který je vyprávěn v románu Hanemann (1995) Stefana Chwina: „Ale Hanemann si, když poslouchal ty oslavné řeči, najednou vzpomněl na dívku, která tam, ve východních bažinách, holýma rukama vyhrabávala mělký hrob. Vzpomněl si právě na ni, na malou, světlovlasou dívku, která nastoupila do vlaku jedoucího na východ a pak šla s malířem po louce k velkému stromu a spolykala s ním hrst tablet, dusila se, ale polykala, přestože vůbec nechtěla umírat.“

O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN

Autor: