Dnes o sloupcích nelítostného
Normana Lebrechta K Václavu Holzknechtovi lze mít nejednu výhradu, byl to však poslední „velký“ komentátor klasické hudební scény u nás. Jistěže Vladimír Lébl či Pavel Eckstein viděli hudbě do ledví hlouběji, cenzorská doba jim však nepřála. V současné době se za zralými kritiky, glosátory a průvodci klasickým světem, kteří by byli obecně známí a vlivní, musíme ohlížet do zahraničí. V poslední době se hodně oživilo povědomí o Normanu Lebrechtovi: úspěšný autor řady knih se přesunul na internet a denně aktualizuje svůj blog Slipped Disc. Má o čem psát: už jen ta záplava škrtů v rozpočtech evropských uměleckých institucí!
Lebrecht proslul hned svou první knihou Mýtus jménem maestro (1991), která bez lítosti popisuje nectnosti světa zbožštělých dirigentů dvacátého století. Teze, že hvězdnost, egocentričnost a kosmicky nafouknuté honoráře zabíjejí umění, se každému nelíbila. Následovalo několik žalob, což je ovšem pro kritika svým způsobem vrchol úspěchu. Lebrecht není průběžně kontroverznější, než mu velí povaha a vkus: ovšem pověst „zlého muže“ mu pomohla.
Dnešní Lebrechtovy poznámky jsou výtečným průvodcem v letech dvojí krize: finanční a uvnitř hudebního průmyslu. Lebrecht na jednu stranu obeznámeně sumarizuje tvrdé škrty, jimž čelí orchestry, nadace a instituce v Británii, Španělsku a zbytku Evropy (plánujte sezonu filharmonie, když máte o 40 procent méně v rozpočtu!). Na druhou stranu opakuje svůj názor, že umělé, vynucované či alibistické subvencování umění nikdy nevedlo k silným výsledkům.
Podle Lebrechta lze poměrně jasně rozpoznat, kdy a kde nastával v hudbě skutečný rozkvět. „Bylo to tehdy, když mezi interprety a publikem existoval živý kontakt: ve Vídni po roce 1900, v Berlíně dvacátých let, v Londýně v padesátých letech, v New Yorku v šedesátých.“ Na jednu stranu musí Norman Lebrecht obracet oči v sloup, když vidí britskou radu Arts Council svolávat monstrózní konferenci o závazném plánu vývoje na příštích dvanáct let: ať radši zkusí soudně odhadnout, co bude v příštích dvanácti měsících, říká Lebrecht. Ale ani doba hubených rozpočtů ho neodrazuje, aby nepřipomínal muzikantům, že mají co kritizovat i u sebe samotných. „Hudební průmysl povzbuzuje hudebníky, aby žili v minulosti a dodávali publiku to, co už dříve mělo úspěch. Tahle absence jakéhokoli formování vkusu vedla k tomu, že během posledních čtyřiceti let se publikum přestalo omlazovat.“
„Inovovat, inovovat!“ odpovídá Lebrecht, když se ho ptají, jak udržovat scénu při dobrém zdraví. „Pátrat po mladých umělcích, kteří dělají věci jinak. Máme vynikající mladé hráče, kteří svádějí boj o místo na slunci, protože zkostnatělá struktura byznysu jde přímo proti jejich rozvoji. Má-li umění přežít, musíme udělat radikální změny.“
Radikální bývají i Lebrechtovy občasné výlety mimo klasiku. Přizván do veřejné diskuse o nejsledovanějším pořadu britské televize, okomentoval ho docela pronikavě. Nejdřív to nepochybné: „Při určité znalosti hudebního průmyslu je poměrně snadné zahlédnout za předstíráním ,vítězů vzešlých z lidu‘ a hudební demokracie to, oč tu jde: cynickou produkci pro masy završenou cinkáním plné pokladny. Budiž, na tom není nic tak hrozného.“ Lebrechta víc zaujalo něco jiného, a totiž podobnost celé show „s jinou odnoží zábavy pro dospělé, známé jako pornografické filmy. V X-Faktoru vidíme předstírání hudební aktivity, ztuhlé úsměvy a absenci emocí. Všechny pohyby mají svou choreografii, zvuky jsou aranžované striktně k posílení efektu. Netrvá to moc dlouho a konec je vždycky tentýž. Odkud, u všech všudy, čerpal Simon Cowell pro svůj námět inspiraci?“
Kdy se v Čechách zjeví nějaký Lebrecht? To ví leda Amadeus na nebesích: třeba nějaký vyroste při četbě světových blogerů.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
