Intenzita a délka volební kampaně jsou výbornou průpravou pro práci, o kterou se Barack Obama a John McCain ucházejí. Prezidentování je totiž jen o málo náročnější než předvolební boj. Neznamená to ale, že pro vítězného kandidáta bude v zahraniční politice platit příslovečné „lehko na bojišti“.
Předvolební kampaň na amerického prezidenta je absurdně komplikovaná, a když do ní započítáme i primárky, v nichž kandidáty vybírají jednotlivé strany, trvá víc než dva roky. Kandidáti během ní nacestují 25 tisíc kilometrů měsíčně, a protože i nájem letadel a televizní reklama něco stojí, politické soutěže se může účastnit jen ten, kdo dokáže zaujmout sponzory. A letos lámou uchazeči o Bílý dům v nákladech rekordy: Barack Obama má k termínu voleb 4. listopadu vybrat půl miliardy až miliardu USD.
Finanční nároky kampaně dělají z kandidátů prosebníky, kteří namísto komunikace s voliči častokrát tráví večery na recepcích s potenciálními dárci. Ovšem intenzita a délka volební kampaně jsou výbornou průpravou pro práci, o kterou se kandidáti ucházejí - prezidentování je totiž jen o málo náročnější než samotná kampaň. A volič si během ní všechny kandidáty pořádně prostuduje. Posoudí, jak reagují na světový vývoj a který z nich nabízí rozumnější odpovědi a líp se hodí na prezidenta supervelmoci.
Zkoušky zahraniční politiky V zahraničně-politických otázkách „proklepla“ probíhající kampaň kandidáty snad nejvíc od konce studené války -a všichni zúčastnění během ní prošli různými zkouškami. V roce 2006 byl hlavním tématem Irák, pak následovala diskuse o Íránu - bombardovat ho, nebo vyjednávat s ajatolláhy? Načež se zas pozornost obrátila k Rusku, Gruzii a k možnosti nové studené války.
Co jsme se ale při zahraničněpolitických debatách o prezidentských kandidátech dozvěděli? Že Obama je intelektuál, povahou právník, na rozdíl od současného prezidenta nemá sklony ke zbrklým rozhodnutím a občas se nebojí ani jít proti proudu. Proti Bushovi, jehož intuitivní rozhodování někdy přineslo katastrofální následky, je to vítaná změna. Ale nebude se Obama bát konfrontace a nebude pokaždé vyhledávat kompromisy?
O McCainovi zase víme, že do zahraniční politiky vkládá spoustu vlastenectví a energie; má sklony k dramatickým gestům a nebojí se konfrontace. Což je dobře, protože úkolem supervelmoci není se všemi dobře vycházet, ale také občas vycenit zuby, když je to třeba. Nedostane ale McCain Ameriku do ještě větší izolace? Nebo přišel čas lídra, který zhojí neutuchající rozkoly v Iráku a vrátí Americe roli prvního mezi rovnými?
Irák: eskalovat, nebo odejít?
Ještě než prezidentská kampaň vůbec začala, byla považována za nejsilněji mezinárodně orientovanou v novodobé historii vůbec. Od konce studené války totiž volbám dominovala témata vnitřní politiky. Bill Clinton dokonce roku 1992 vyhrál díky tomu, že se mu podařilo George Bushe vykreslit jako člověka příliš zahleděného do zahraničí.
To ale bylo ještě před 11. zářím 2001 a před válkou v Iráku. Když se současná kampaň začala roku 2006 rozbíhat, bylo už celé Americe jasné, že za hranicemi se to pro Washington nevyvíjí ani trochu dobře. Boje v Iráku se zhoršovaly a podpora veřejnosti pro vůdcovskou roli Spojených států se zhroutila. Z roku na rok se Amerika proměnila z nenahraditelného garanta světového míru ve stát, který nikdo nemá rád. I voliči, kteří se z místního tisku a televize obvykle o zahraniční politice nedozvědí zhola nic, byli najednou světovým vývojem znepokojeni.
Válka v Iráku postavila Obamu do mnohem výhodnější situace než McCaina nebo Clintonovou. Jako jediný z trojice potenciálních prezidentů byl totiž proti válce se Saddámem Husajnem hned od začátku. Stavěl se proti konfliktu ještě v době, kdy média a převážná většina populace útok podporovaly. Bylo to smělé rozhodnutí a získalo Obamovi silné postavení hlavně proti Clintonové a pomohlo mu vyhrát primárky Demokratů.
Koncem roku 2006 se však irácká situace začala radikálně měnit. Nové jednotky, které USA do Iráku vyslaly, a nová strategie spolupráce s dříve znepřátelenými sunnitskými šejky naráz proměnily irácký debakl v možný úspěch. Statisíce uprchlíků se do země vrátily a počet amerických obětí měsíc od měsíce dramaticky klesal. A John McCain byl najednou na koni. Nejenže od počátku podporoval vojenskou akci v Iráku, ale požadoval navýšení jednotek v zemi dávno před Georgem Bushem. Z Obamovy devízy se rázem stala slabina, a to zrovna v době, kdy porazil Clintonovou a zahajoval skutečnou kampaň proti McCainovi.
Potom mu však přišla pomoc z nečekané strany - z paláce iráckého premiéra Nurího Málikiho, který počátkem letošního roku dramaticky oznámil, že chce, aby se Američané ze země stáhli do roku 2011. Obama si přitom musel zhluboka oddechnout.
Vždyť něco podobného - jen o trochu dříve - navrhoval sám. McCainovi, který Obamovy plány na stažení označoval za amatérismus, to najednou vyrazilo trumfy z ruky.
Americké jednotky se budou muset z Iráku stáhnout, ať už si o tom budoucí prezident myslí cokoli.
V přímém souboji Obama versus McCain skončilo tohle ,irácké kolo‘ nerozhodně, ale o obou kandidátech jsme zjistili, že jsou schopni přijmout nepopulární rozhodnutí a dokážou jít proti vlastní straně i veřejnému mínění. A to je dobré znamení. Prezident musí důvěřovat vlastnímu chápání situace a odolat nátlaku médií - a někdy i veřejnosti.
Írán: bombardovat nebo vyjednávat? Paralelně s debatou o Iráku - i když se odehrávala mírně stranou od světla reflektorů - probíhala i diskuse o Íránu. Nebo lépe řečeno diskuse o tónu americké diplomacie a podstatě americké síly a vlivu ve vztahu k Teheránu.
Obama i McCain (a do menší míry Clintonová s Obamou) se začali přít o to, zda má Washington s Íránem vyjednávat o zastavení jaderného programu, anebo má „nedůvěryhodným“ ajatolláhům v Teheránu stanovit ultimátum - a v případě jeho nedodržení jejich jaderná zařízení jednoduše vybombardovat. McCain a Clintonová podporovali druhou možnost. Obama kontroverzně navrhl s Íránem jednat, což je odvážné, neboť u americké veřejnosti má lepší odezvu silová pozice - už jen proto, že íránský režim je velice neoblíbený kvůli vyhrožování Izraeli a kvůli tomu, že v 80. letech držel americká rukojmí. Obama si pak ale vlastní pozici zkomplikoval opakovanou změnou postoje. Poté, co tvrdil, že bude s Teheránem vyjednávat, upřesnil, že pouze za některých okolností a rozhodně ne s prezidentem Ahmadínežádem, ale s blíže neurčenými vůdci, kteří v Íránu mají skutečnou moc.
McCainova pozice je v tomto směru zcela jasná: vyjednávat s Íránem je neproduktivní a nebezpečné. Televizní debatu o Íránu McCain nad Obamou jasně vyhrál a obviněními z naivity a nezkušenosti zatlačil demokratického kandidáta do kouta.
Volá Moskva: návrat známé hrozby Z íránské debaty vyšel Mc Cain s náskokem, ale před většími ztrátami Obamovi nečekaně pomohl samotný prezident George Bush: když vyšlo najevo, že se Bílý dům přimlouval v Izraeli, aby jeho vojska neútočila na íránská jaderná zařízení. Pokud ani Republikánská strana nevěří, že válka může být řešením, a pokud se Írán snaží vyvíjet jaderné zbraně, nejsou pak nakonec jednání tou nejlepší ze špatných variant?
Než se však kandidáti stačili hlouběji ponořit do diskuse o Íránu, zaplnil zahraničněpolitickou debatu staronový problém: Rusko.
Jeho útok na Gruzii z 8. srpna 2008 -po týdnech násilí mezi gruzínskými jednotkami a separatisty z Jižní Osetie - připomněl celému světu, že minimálně pro své bezprostřední sousedy je Rusko stále reálnou vojenskou hrozbou. A že je odhodlané zastavit další šíření západního vlivu NATO a možná i EU - také pomocí zbraní.
Konflikt v Gruzii měl být příležitostí pro McCaina - Obama je ve vojenských otázkách ve srovnání s ním bez zkušeností -, ale úplně to tak nedopadlo. Oba kandidáti sice odsoudili kroky Ruska a projevili solidaritu s Gruzií (McCain: „Všichni jsme dnes Gruzínci!“), ale tón obou reakcí se velmi odlišoval. Obama totiž lavíroval mezi rozvážným a rozvláčným. Připomenul Rusku, že velmoci se chovají jinak, že USA chtějí Moskvu za partnera a přítele, ale že komplikované vztahy se ruským zásahem v Gruzii zhoršily.
McCain podpořil Tbilisi velmi osobním způsobem. V prohlášení pro tisk připomněl „křesťanské dějiny" Gruzie a prozápadní reformistický režim „Míši Saakašviliho, kterého znám už celé roky“. O Rusku prakticky nemluvil, a pokud ano, tak pouze ve smyslu již starší hrozby vyloučit Moskvu ze skupiny G8 (čímž Obama nebo Bush ani nepohrozili). Politicky byla McCainova strategie jasná: v kampani není čas na rétorické nuance, volič vnímá emocionálně laděná slova a chce vědět, kdo je ten zlý a kdo dobrý. Paradoxně však osobní a dravý náboj McCainových projevů způsobil, že Obama nakonec vyzněl poněkud víc státnicky. Oba kandidáti se vyhnuli kritice gruzínské politiky podobně jako prezident Bush a konflikt v USA demonstroval jednotu politické scény. Na rozdíl od Evropy, kde se lídři EU veřejně či soukromě přeli o podílech viny Ruska i Gruzie, stála americká rétorika na straně Tbilisi a oba prezidentští kandidáti víceméně představují pokračování politiky současné vlády.
Kampaň versus vládnutí V případě Íránu i Ruska ukázal McCain tendenci reagovat agresivněji než Obama, ale paradoxně se tak dvakrát ocitl mimo pozici „své vlastní" republikánské vlády. To Obama, a ne McCain má nyní k Bushově zahraniční politice blíž. Demokrat, a ne republikán představuje kontinuitu s vládou republikánů. Čím to je?
Na jedné straně se ukazuje jasný rozdíl mezi kampaní a vládnutím. Volební slogany jednoduše nejsou míněné jako závazný nástin budoucí politiky, protože jejich hlavní úlohou je vyhrát volby. Bush má na druhé straně reálnou zodpovědnost a z ní plynoucí reálná omezení. Kandidátovi se lehce říká, že je Rusko třeba vyhodit ze skupiny průmyslově nejvyspělejších zemí G8. Prezident ale ví, že se toho nedá dosáhnout bez souhlasu ostatních členů, který nezíská, a nemá proto význam něčím podobným vůbec hrozit.
Což vysvětluje, proč McCainova prohlášení vyznívají asertivněji než Bushova politika, ale nevysvětluje to, proč je ze všech tří nejzdrženlivější právě Obama. A v tomto momentě nastupuje další faktor: Obama je přesvědčený, že USA si dřívějším agresivním tónem (který v prvním prezidentském období nastolil George Bush a od kterého v druhém období ustoupil) ublížily. Bílý dům takovou rétorikou vyčerpal nejen dobrou vůli Spojenců, ale i podporu amerických voličů pro aktivní úlohu USA ve světě.
Jestli lépe odhadl náladu americké veřejnosti demokrat nebo republikán, se ukáže až 4. listopadu. Únava Američanů z Iráku, Afghánistánu a spojenecké kritiky je ovšem hmatatelná. Amerika už dnes není tak ochotná bojovat. Procento Američanů, kteří jsou „výrazně“ pro podporu síly v zahraničí, kleslo z 55 procent (2003) na letošních 40 procent, jak uvádějí Transatlatnické trendy, které vydává German Marshall Fund. A to je přesně trend, který Obama ztělesňuje a úspěšně také využívá ve svůj prospěch. McCain přistupuje k zahraniční politice tradičně - v kampaních přece bývá vždy rozumné předvést nejdřív svaly, a teprve potom třeba trpělivost a pokoru. Může se však ukázat, že po komplikacích v Iráku a Afghánistánu přecenil ochotu americké veřejnosti dále podporovat silovou a siláckou zahraniční politiku Spojených států.
Kostky jsou vrženy A co jsme se z dosavadní prezidentské kampaně dozvěděli o budoucí americké zahraniční politice my v Evropě? Z debat vyplynulo, že Obama vidí svět jinak než McCain. Nerozděluje zbytek planety na spojence a nepřátele a je ochotný s americkou mocí zacházet pokorně a alespoň zpočátku reagovat i na hrozby po dobrém. Obama zas vsadil na to, že svět chce americkou supervelmoc zdrženlivější, že nový přístup Washingtonu odmění spojenci silnější podporou americké politiky a že společně se spojenci dokážou Američané řešit i takové problémy, na které Spojené státy samotné nemají. Riskuje však, že pokoru a presumpci neviny bude zbytek světa vnímat jako slabost.
McCain je bližší Bushovu rozdělení světa na my a oni, přičemž s „nimi“ se bavíme silou a „našim“ velí Amerika svým příkladem. Je to strategie, která v minulosti přinesla úspěchy a jejímž skvělým příkladem byl třeba Ronald Reagan. To ovšem platilo ještě v době, kdy americká „soft power“ byla přitažlivější, silnější a kdy byli také spojenci ochotni ji následovat. Po Georgi Bushovi už to tak úplně neplatí. McCainovi hrozí, že se USA pod jeho vedením dostanou do ještě větší izolace. A ukáže se, že Amerika sama už nedokáže problémy typu Írán vyřešit.
Z íránské debaty vyšel McCain s náskokem, ale pak Obamovi nečekaně pomohl samotný prezident George Bush: když vyšlo najevo, že se Bílý dům přimlouval v Izraeli, aby jeho vojska neútočila na íránská jaderná zařízení.
Na rozdíl od Evropské unie, kde se lídři veřejně či soukromě přeli o podílech viny Ruska i Gruzie, stála americká rétorika na straně Tbilisi a oba kandidáti víceméně pokračují v politice současné Bushovy vlády
O autorovi| Tomáš Valášek, politolog Autor je ředitel sekce zahraniční politiky a obrany v londýnském Centru pro evropskou reformu
