Od nás se dá jít ke Strossmayerovu náměstí, tedy ke škole, ke kostelu, na zdravotní středisko, po ulici Dukelských hrdinů, kde jezdí tramvaj a je plno lidí, nebo souběžnou užší ulicí Janovského. Tou chodívám. Skoro nic tu nejezdí, auta klidně stojí, a vedlejší efekt je, že se tu potkávají místní lidé, znají se, je to tedy jaksi společenský styk. „Dobrý den, pane profesore,“ uslyšel jsem. Byl to můj instalatér s brašnou. „Dobrý den, pane docente,“ odpověděl jsem. Přiblížil se ke mně a důvěrně se mne ptal, co si myslím o těch odposleších ve vládě. Já o tom nic nevím, v novinách to přeskakuju. „Já si nic nemyslím, u nás má toto na starosti manželka,“ řekl jsem. Mluvili jsme o doktorech, a to jsme se shodli. Chtěl dál rozebírat politiku, ale přiblížila se žena, která tlačila kočárek a za ruku vedla druhé děcko. Pozdravila mne první, což jsem se snažil vyrovnat tím, že jsem jí řekl, jak rychle jí to roste, a podíval jsem se do kočárku. Pan docent se rozloučil.
Odbočil jsem do trafiky. Její dveře byly otevřené do ulice, což vždycky znamená, že paní trafikantka čeká pěkný den. „Tady zase nikdo není,“ pozdravil jsem. Za pultem se vždycky zvedne paní, která tam má pořád co přerovnávat. „Vítám vás,“ řekla a sahala hned po těchto novinách. „A prosím dvacet známek, a ta šála vám velice sluší.“ Ona je každý den jinak oblečená, všímám si toho.
V jednom domě tu ještě před měsícem bývalo třicet roků sklenářství. Sklenář stával ve dveřích s rukama v kapsách. Měl zelenou pracovní zástěru. „To tornádo nás zase minulo,“ pozdravil jsem. „Smůla,“ odpověděl, a to sklenářství zrušili. Na jeho místě je další vietnamský obchod, už pátý v nejbližším okolí. Což není jenom tak, v tom musí něco být. Přicházím k poštovní schránce. Házím tam asi osm dopisů, kontroluju adresy a někdy opravím překlep. „Dobrý den,“ zdraví mě Pavel Smetáček a jeho veliký pes. Já se vždycky zastydím, protože on mne čte, a já o jeho muzice nevím nic.
Občas mne někdo osloví s otázkou, zda by nebylo na čase napsat nějakých nových dva tisíce slov. Vysvětluju, proč ne: slovo má váhu, jen když je zakázané, kdežto ani statisíce svobodných slov neznamená nic. „A jak se máte?“ ptají se. „Dobře,“ odpovídám.
Včera mi jedna stará paní řekla: „Mohl byste někdy v tom svém psaní pozdravovat staré báby.“ – „To rád udělám. Jak se jmenujete, paní?“ – „Renata.“ – „Zdravím vás,“ řekl jsem.
POSLEDNÍ SLOVO
