Neděle 14. dubna 2024, svátek má Vincenc
130 let

Lidovky.cz

Z pestrého týdne

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Pakliže se fejetonistovi tohoto listu poštěstí, že jednou dostane kvůli státnímu svátku dovolenou jako já před týdnem, využije ji způsobem školního dítka, jemuž náhle odpadne hodina. Vychutnává volno, usedne do houpacího křesla, zapálí si viržinko, nalije hřejivý nápoj, protahuje se a najednou ho napadne, krindapána, o čem já vlastně budu psát příště?

Za těch čtrnáct dní absence se mi naštěstí seběhlo tolik zážitků, že nevím, kde začít. Tak třeba autogramiádou Deníčků čili Posledních slov. Pěkně jsme si po ní popovídali s Pavlem Bobkem, ale omylem zaměnil tašku a odnesl domů mou knihu s věnováním Pavlu Smetáčkovi. Co by řek’ mu Houston, Houston, Houston??? Zval jsem i fotbalového obránce Ericha Brabce, ale omluvil se, že „mají na Spartě v posledních dnech trochu víc dusno, takže není čas“. Jiný pozvaný přítel z těchto kruhů Franta Cipro taky nedorazil, ale chápu, že neměl náladu, jelikož už zřejmě tušil, že ho ta tunelářská svoloč, která teď vede Slavii a dělá tzv. nutné organizační změny, brzy vyhodí z funkce šéfa scoutingu. Režisér a dramatik David Drábek se mě ze samého slávistického zoufalství esemeskou zeptal, jestli by nebyla kloudná cesta, kdyby Slavii koupil „Abramovič“ Kellner. Leda tak.

Jak jsem psal v sobotních LN, na týden do Prahy přijel z USA baskytarista Petr Klapka se ženou, zpěvačkou Zdenou. Neviděli jsme se třicet let, ale jako bychom se rozešli včera. Hlavně se moc povedl jeho nedělní „křestokoncert“ v Balbínce, který skončil jamovým balábile, v němž se zaskvěl dobrý kytarový brach Petr Bublák, jistota bluesových mejdanů Jiří Šlupka Svěrák a k hlasovým vyváděním s pí Klapkovou, první sopranistkou CaK Vocalu, se dal přemluvit i zprvu mrmlavý medvěd Jiří Cerha. Klapkovi s sebou přivezli i dvanáctiletou dceru Emmu, a jelikož jsem měl na návštěvě i mou Bětušku, vzal jsem obě slečny do nové budovy Národního muzea na Sbírku odkazů Járy Cimrmana. Docela jsem se zapotil, když jsem měl vysvětlit americké miss, která jinak umí docela dobře česky, co to bylo za velikána našich dějin. Při odchodu jsem se neovládl a napsal do návštěvní knihy, že se mu ze současníků blíží všestrannou genialitou snad jen pan prezident Klaus.

Nejzáhadnější zážitek týdne. Sedíme v naší hospůdce a vedle u stolu dřepí nějaká parta ještě starších dědků. Jeden jako by z obrazovky vypadl Jiřímu Jamborovi, což byl pro mladší čtenáře Das Gesicht Zelenkovy normalizační televize, předlistopadový šéfredaktor Hlavní redakce pořadů ze zahraničí, předtím neúprosný kritik imperialistické politiky USA, který při vyslovení jména Reagan dostával záchvaty, jenž přišel posílit Kavčí hory z ministerstva zahraničí, kam přešel jako kapitán I. správy StB v červenci 1972. A vzal si za ženu ke všemu Rusku. Tak byl to Jambor, nebo nebyl? Jeden vtipálek pravil, že se spíš podobal herci Václavu Tréglovi, ale ten přece dávno zemřel, že. Než jsme se stačili bolševika zeptat rovnou, mezitím nám upláchnul. Takže prosím vás, nepotkali jste taky někde Jambora? A neviděli jste Bobíka?

Autor: