Hypoteční krize, spekulace a biopaliva - to jsou základní důvody současných vysokých a stále se ještě zvyšujících světových cen základních rostlinných zemědělských komodit. Otázkou je, který z uvedených důvodů hraje dominantní roli a jak dlouho se ještě mohou šplhat ceny potravinářských surovin vzhůru. A tedy zdali se to projeví v cenách potravin.
Šalamounská, nicméně pravdivá odpověď na vývoj cen potravin přitom zní: Záleží především na signálech, které budou vysílat ekonomové a politici.
Budou-li se totiž v ekonomických analýzách neustále opakovat teze, že se ceny potravin zvýší, patrně se tak stane, protože s tím budou všichni smířeni.
Je přitom ilustrativní, že řada prognóz sice zmiňuje jako jeden z hlavních důvodů růst globální potravinové poptávky (ne že by to ale důvod nebyl), jenže se téměř nezmiňují impulzy vyrovnávající tento trend z opačné strany.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Jako například odhad FAO (organizace OSN pro výživu a zemědělství) prognózující pro letošní rok nárůst celosvětové produkce obilovin. Nebo zpřesněné odhady letošní úrody v Austrálii a Indii avizující obdobný nárůst na jejich území. Ostatně i v ČR zvýšili zemědělci celkem logicky osevní plochy obilovin, protože vědí, že je i letos dobře prodají. Přesto ceny zemědělských surovin neklesají.
Je tedy zřejmé, že ve hře jsou ještě silnější impulzy, a dlužno jednoznačně konstatovat, že jde o signály netržní, protože politické. Bezpochyby nejvýznamnějším z nich je přitom tvrdošíjnost Evropské komise (a na druhé straně oceánu Bushovy administrativy) obhajující potřebu neustále zvyšovat výrobu biopaliv. Přestože je zřejmé, že zejména biopaliva takzvané první generace jsou slepou vývojovou uličkou. Právě proto, že surovinou k jejich výrobě jsou obiloviny a olejniny, čili stejné plodiny, které lze využít k potravinářským, zároveň však také k technickým „biopalivovým“ účelům. Tyto signály, potvrzené opět v přijetí ekologického balíčku EU koncem letošního ledna v Bruselu, naprosto jednoznačně a uměle zvedají poptávku po uvedených komoditách, což samozřejmě vede k růstu jejich cen, ať si to zemědělská komisařka EU Marian Fischerová Boellová přizná, nebo ne. Stačí se nakonec podívat do burzovních komentářů odůvodňujících posuny cen příslušných surovin na světových komoditních burzách.
Pro ilustraci jen pár příkladů z minulého týdne. „Důvodem jedenáctiměsíčního cenového maxima kukuřice byly futures (termínované) kontrakty na metanol. Sója posílila meziročně o 95 procent, neboť kvůli růstu cen ropy jsou atraktivnější biopaliva. Cena pšenice byla nejvyšší v historii kvůli poklesu zásob.“ A tak dále. Jenže jaký pokles zásob, když se očekává zvýšení celkové produkce? Odpověď je prostá: Protože se tyto komodity používají a použijí kromě jídla také pro jiné účely.
Z vývoje světových cen zemědělských komodit lze usuzovat na mnohé. Nelze nezmínit například v poslední době raketově rostoucí ceny cukru, přičemž by bylo vhodné si uvědomit, že dominantní surovinou k výrobě cukru ve světě je cukrová třtina, z níž se ovšem zejména v Jižní Americe vyrábí - biolíh.
Nebo ceny masné produkce. Podle World Economic Situation prezentované loni v ČR Davidem Kingem se v letech 2005 až 2007 propadly světové ceny vepřového o 7 procent, hovězího o 1 procento a mírně vzrostla jen cena kuřecího masa, a to o 11 procent. Kdyby byla na vině za rostoucí ceny potravin (zemědělských surovin) tak často zmiňovaná globální potravinářská poptávka, pak by se patrně zvýšily i ceny živočišné produkce. Jenže se nezvýšily. Patrně proto, že z prasat se biolíh nedělá. Nebo že by byli všichni noví strávníci v Číně či Indii vegetariáni? Co to v praxi znamená?
Biopaliva první generace jsou prostě průšvih, biopaliva druhé generace, kde by měly být surovinami nepotravinářské komodity, jsou zatím ve stadiu vývoje, byť první výrobci, například na německém trhu, se již začínají objevovat. Skutečně průmyslovou produkci těchto biopaliv lze ale očekávat nejdříve za pět let.
Co to v praxi znamená? Musíme to do té doby nějak přežít. A do té doby by měli politici přestat s obhajobou biopaliv z obilí, třtiny nebo vhodných olejnin a především nestanovovat povinné limity výroby právě z těchto potravinářských surovin. Kromě toho by bylo na celosvětové úrovni vhodné, aby se uklidnila situace na hypotečních a akciových trzích. Paradoxem současného stavu je totiž kromě nesmyslné preference biopaliv také to, že ceny potravin přeneseně ovlivňují ceny, respektive situace ve stavebnictví. Hypoteční krize, která vznikla stručně řečeno z postupné bezcennosti peněz a „cenných papírů“ všeho druhu, totiž vedla k razantnímu přelivu finančních prostředků právě do komodit - také všeho druhu.
Odrazem hypoteční krize je pak krize ve stavebnictví a právě v trhu akcií, takže místo něj se v současné době peníze „otáčejí“ v komoditách. Nerostou tak jenom ceny pšenice a spol., ale také zlata nebo platiny. Mimo jiné proto, že ty na rozdíl od zbytečného množství vytištěných peněz hodnotu stále mají a mít budou. Právě toto přesměrování peněz do kdysi rizikových, ale dnes perspektivních a podstatně likvidnějších komodit a spekulace s tím spojené jsou také podstatným impulzem k růstu jejich cen. Jenže ony spekulace vycházejí mimo jiné právě z politického tlaku na produkci a užití zemědělských komodit k technickým účelům. A jsme zas u biopaliv.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Havel, agrární analytik
