Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Začal jsem ji beze slova koulovat

Česko

V prózách Stanislava Struhara (1964) se od počátku pomalého, zdržovaného vyprávění podivuhodně stupňuje napětí. Zdroj tenze přitom není zřejmý: rozhodně nepramení z ústředního, chronologicky vedeného příběhu, který je spíš podivný.

To platí pro všechny tři autorovy knihy vydané v Česku: pro Rukopis (2004), Opuštěnou zahradu (2004) i Hledání štěstí (2007). Poslední z nich Struhar, rodilý Čech a usazený Rakušan, nepsal už česky, ale německy. Chudý děj lze shrnout takto: Nezaměstnaný knihkupec David a nakladatelská redaktorka Astrid se do sebe zamilují, ona však neví, že on je zároveň spisovatel, a už vůbec ne ten spisovatel, jehož rukopis – jako tolik jiných – odmítla s doporučením, že by neměl psát německy, ale svou mateřštinou. Chodí spolu, on je představen jejím rodičům, pak se hádají a rozcházejí, ale později usmiřují. Čekají dítě, ona však zjistí, že on jí od počátku něco tajil...

Domov minulosti David občas drobně podvádí. Předstírá, že si zavazuje tkaničky – nebo jako dítě popojíždí vleže autíčkem – aby mohl z této perspektivy pozorovat druhé. A když zaslechne nepříjemný rozhovor, třeba pohrdavé řeči o přistěhovalcích, dělá, že neumí německy, aby se doslechl ještě víc. Znovu a znovu registruje, co mají ženy na sobě, zda mají rozpuštěné vlasy a jakým šamponem voní, jak zní jejich hlas, sděluje nám, jak uklízí byt nebo zamyká rukopis do šuplíku, pozoruje oblohu, stromy, chování dvojic a dětí na ulici.

Dlouhé pasáže už tak útlého románu věnuje dojmům z dětství. „V poledne býval park opuštěný, samota v něm ve mně vyvolávala pocity smutku a hněvu zároveň. Schválně jsem vždycky stopami zničil několik stínů, zdupal nedotčené sněhové plochy a připravil si na lavičce hromádku sněhových koulí. Když matka kolem jedné přišla, začal jsem ji beze slova koulovat.“ Ve Struharových prózách důležitý děj nespěje kupředu – i nejnepatrnější příhody se stávají záminkami ke vzpomínkám. Protagonistům se „děje“ minulost. Jako by stále našlapovali kolem dětství a kolem jakéhosi nenapravitelného neštěstí, snad i viny rodičů. Nejraději se i se svými vzpomínkami toulají po parcích a zahradách, jejich kroky autor pokaždé nasměruje i na vídeňský Centrální hřbitov.

Ani v minulosti se navenek nic nedělo, vše se odehrávalo uvnitř. Motivace se nevysvětlují, úvahy o smyslu života nepřicházejí. Struharova próza je v základu lyrická a svými inspiračními zdroji – dětství, příroda, vykořeněnost, setkání se ženami, nepřijetí v novém domově a jazyce – totožná s jeho průzračnou poezií (Stará zahrada, Vídeň 2001). V Hledání štěstí se ale to vše nově vztahuje k matce, jejíž příběh se jeví jako rovněž banální a „nepovedený“: Z lékárnice v Olomouci se stala uklízečkou ve Vídni, ztratila přátele, občas se však zastavila na ulici a zářivě se něčemu usmívala. Stále věřila v nový život a jednoho dne umřela.

Domov budoucnosti Matka i milenka v Hledání štěstí žijí na rozdíl od Davida budoucností. Trpí, ale mají naději, někdy až budovatelské nadšení. Na tento aspekt však David hledí s nedůvěrou: „Představa, že bych mohl v dohledné době dostat místo v knihovně, Astrid nadchla. Udělala mi ještě jednu housku.“ Dalo by se říct, že matka i Astrid jsou autentické falešné optimistky: dětsky důvěřivé i učitelsky přísné, otevřené a obětavé až k dojemné směšnosti. Když má na začátku seznamování David ruku v sádře, elegantní a odměřená Astrid mu v restauraci navrhne, že mu nakrájí řízek.

Ačkoli to není vysloveno, zajatcem a uskutečnitelem snu těchto žen se může stát jen dítě nebo muž. David má, aniž by si to sám uložil, hledat štěstí, pro něž ony žijí a umírají a k němuž jako by jemu chyběla vůle i nadání. On nechce „žít“ ani „pracovat“ ve smyslu společenského uznání, chce jen psát – v Rukopisu a Hledání štěstí – nebo malovat, co vidí – v Opuštěné zahradě.

Na začátku Hledání štěstí stojí motto: „Jazyk je i nadále jeho jediný domov, který nikdy nepomine a do kterého jsme pozváni, abychom v něm spočinuli....“ Pro Stanislava Struhara se v Hledání štěstí domovem definitivně stala němčina – a kdoví, možná němčina přeložená do češtiny. Spisovatel David ale o domov jazyka a literatury dosud usiluje marně. Je však pozván do štěstí vysněného dvěma ženami, které mu ten „jeho“ domov v minulosti vzaly nebo vzdálily.

Psychickým ideálem současnosti je samostatnost a osvobození od rodičovských autorit a zároveň jakési všeobecné právo na štěstí. Realitou pak osamělost a neschopnost přijmout druhého se vším všudy, i s jeho snem. Ve Struharově próze to střídavě platí o muži i ženách. Matka se přece může mýlit v názoru, co bude pro jejího syna „skutečný domov“. Ale nemůže se mýlit ve zkušenosti ani ve snu: „Bylo mi sedmnáct, když mi poradila, že kdybych jednou potkal skutečnou lásku, nesmím ji nikdy ztratit. A jak se dá taková láska poznat, zeptal jsem se jí uštěpačně. Je to nejhlubší štěstí, odpověděla zasněně. A úplně chápat je člověk vůbec nemusí.“

***

HODNOCENÍ LN **** Stanislav Struhar: Hledání štěstí Přeložila Nikola Zejkanová, Volvox Globator, Praha 2007, 110 stran

Autor: