Právě její případ odstartoval v Česku diskuse na téma mezinárodní únosy potomků a rozhodování soudů v takovýchto případech.
Jen půl roku po exekuci Lucase a Sofie potkal podobný osud tehdy šestiletou Sáru Barao. Tu sice její matka v roce 2007 předala portugalskému manželovi Jorgemu dobrovolně, ani tak se „předání“ neobešlo bez křiku, slz a přetahování. A opět to byl český soud, který řekl, že má české dítě odjet tentokrát do Portugalska. A to i přes to, že od chvíle, kdy dívku matka z Portugalska přivezla, uběhlo již několik let a dívka neuměla ani slovo portugalsky. Až když otec s dcerou do své země odletěl, se ukázalo, že se nemá jak o Sáru postarat. Soudu lhal, když tvrdil, že mu bude s výchovou pomáhat jeho matka, navíc s ní bydlel jinde, než soudu řekl. Nakonec portugalská justice rozhodla, že má Sára žít s matkou v Česku.
Ve stejném roce se rozhodovalo také o osudu tehdy tříletého Pabla Adriana Santany. Toho jeho matka Veronika odvezla kvůli domácímu násilí z amerického San Franciska zpět do Česka dokonce s požehnáním a na doporučení generálního konzulátu České republiky. Rok po návratu do vlasti byla ale obviněna z únosu a okresní soud v Náchodě jí nařídil, aby vrátila dítě do USA. Matce na to, aby syna přestala kojit, dala soudkyně třicet dní. Až Nejvyšší soud nakonec v roce 2007 rozhodl, že se chlapec do Ameriky stěhovat nemusí a naopak má žít se svou matkou v Česku.
