Došlo k tomu nejen v obyčejných podnicích, ale i v důležitých institucích, jako byla ministerstva, soudy či prokuratura. Pamětníci si již dnes nevybavují, kdo opatření inicioval a schválil, pozadí celé věci je nejasné i historikům.
„Kádrové spisy byly vydávány všem zaměstnancům ministerstva. Nevyzvednuté spisy byly následně skartovány. Kdo o tom rozhodl, nejsme schopni dnes přesně říci. Pravděpodobně tehdejší vedení ministerstva,“ popisuje tehdejší situaci na ministerstvu školství jeho nynější mluvčí Kateřina Böhmová.
Podrobnější odpověď zaslal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: „Dne 22. 12. 1989 dostal tehdejší ředitel odboru kádrové a personální práce ústní pokyn od ministryně spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešové k vydání kádrových spisů pracovníkům MS ČSR i resortu s tím, že spisy se začnou vydávat dne 27. 12. 1989.“ Dagmar Burešová si celou situaci dnes již obtížně vybavuje. „Patrně šlo o pokyn z vlády,“ vzpomíná někdejší ministryně spravedlnosti. Ombudsman Otakar Motejl již v září řekl, že chybějící kádrové materiály zkomplikovaly pozdější prověrky prokurátorů, protože „ministerstvo zjistilo, že neví o minulosti těch lidí vůbec nic“.
Po 17. listopadu byly kádrové spisy předávány hromadně. „Hodně to iniciovala místní občanská fóra,“ vysvětluje šéf Archivní správy ministerstva vnitra Vácslav Babička. „U nás na magistrátu si lidé odhlasovali, že si ty kádrové materiály rozeberou a odnesou domů, což se také stalo,“ doplňuje ho ředitel archivu Hlavního města Prahy Václav Ledvinka. Oba citovaní archiváři podepsali na začátku prosince 1989 spolu s dalšími kolegy výzvu, aby bylo zabráněno rozchvacování a ničení dokumentů. Iniciativu podpořilo 7. prosince Občanské fórum, které vydalo prohlášení týkající se i kádrových spisů: „Občanské fórum konstatuje, že je nyní v celospolečenském zájmu zajistit zachování, zabezpečení a odborné zpřístupnění celého souboru písemností kádrové, politické a i hospodářské povahy,“ píše se v prohlášení. V jeho textu jsou z ničení kádrových materiálů obviněni „někteří bývalí či dnešní funkcionáři“.
Kádrové spisy nebyly zaměstnancům předány pouze ve dvou resortech – na vnitru a na obraně. Na těchto dvou ministerstvech navíc nebyly kádrové spisy rozlišeny od osobních. „Kádrové a osobní spisy jsou v resortu vnitra to samé,“ uvádí Břetislav Štefan z Archivu bezpečnostních složek. Kádrové spisy příslušníků Státní bezpečnosti a dalších pracovníků ministerstva vnitra se tak zachovaly a historici je mohou studovat. I když i zde existují výjimky: „Čím vyšší činitel ministerstva, tím je pravděpodobnější, že jeho spis bude neúplný,“ konstatuje Břetislav Štefan. Úplně zmizelo několik materiálů, například osobní spis ministra vnitra Františka Kincla či spis někdejšího šéfa úřadu vlády za premiéra Stanislava Grosse Pavla Přibyla, který velel v lednu 1989 zásahové jednotce nasazené proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne.
Originální postup zvolilo ministerstvo zahraničních věcí, které také nerozlišovalo kádrové spisy od osobních. Podle jeho mluvčí Zuzany Opletalové si zaměstnanci mohli po listopadu 1989 ze svých osobních spisů odnést všechny dokumenty, které napsali sami.
Vinou nedostatku dokumentů, které jsou navíc často nepřístupné z důvodu ochrany osobních údajů, je historický výzkum kádrování na samém počátku. V Ústavu pro soudobé dějiny nedávno zahájili výzkumný projekt, jenž se tímto tématem zabývá. Jaroslav Cuhra – jeden z historiků, který se na projektu podílí – soudí, že existovaly kádrové materiály trojího druhu: „Kádrový spis vedený na pracovišti, kádrový spis člověka v nomenklatuře (hierarchický systém – pozn. red.) KSČ, který si vedla nomenklaturně příslušná složka KSČ, a pak možná třetí druh, něco jako osobní spis lidí, kteří vlastně nebyli nijak vysoko, různí dělníci a podobně.“
***
Čtěte také sloupek Konec...
na straně 22 v příloze Orientace
Na každého něco...
V letech 1948–1989 byly kádrové spisy vedeny v podstatě na všechny dospělé občany. Obsahovaly zejména osobní životopisy, politická hodnocení a dotazníky, které zjišťovaly osobní údaje a politická stanoviska. Normy, podle kterých byly spisy vedeny, nejsou dodnes jasné ani historikům. V některých resortech byly vedeny zvlášť osobní a kádrové spisy, v jiných šlo o totožné dokumenty. Po listopadu 1989 byly většinou předány zaměstnancům, na které byly vedeny. Není jasné, zda předání někdo inicioval, nebo zda šlo o spontánní proces. Historický výzkum kádrování je obtížný nejen kvůli nedostatku materiálů, ale také vinou ochrany osobních údajů.
