Francouzský dramatik Éric-Emmanuel Schmitt chtěl být kromě jiného hudebníkem, nakonec se však vydal cestou literatury a dramatu. Na komponování ale nezapomněl a svou hru Enigmatické variace vědomě vystavěl jako skladbu pro dva mužské hlasy. Její úspěch byl obrovský, byla uvedena asi ve čtyřiceti zemích.
Původní název Schmitt zvolil podle slavné symfonie Variace na originální téma - Enigma anglického skladatele Edwarda Elgara. Překladatel Michal Lázňovský a režisér Ondřej Brousek titul v Divadle Na Fidlovačce proměnili na Záhadu. A hra je opravdu složená z takového množství záhad a jejich odhalování, že se vyrovná nejnapínavější detektivce. Její děj tedy není možné popsat. Snad jen výchozí situaci. Na ostrově v Norském moři žije slavný spisovatel, nositel Nobelovy ceny Abel Znorko, který odmítá kontakt s vnějším světem. Překvapivě však přijme novináře Erika Larsena, který ho žádá o interview vztahující se k jeho nové knize. Larsen chce vypátrat, do jaké míry jde o autorovu autobiografii, zvláště o jeho osudový vztah s jistou ženou. Jejich rozhovor plný proměn je pak obsahem dramatu. Stejně jako hudební variace s tajemnými prvky probíhá během několika hodin děj, kde přítomnost odkrývá, co se stalo v uplynulých letech. Záhadu charakterizuje to, co je pro Schmitta typické. Jde o dobře udělanou hru s morálním a filozofickým přesahem, která ve svém žánru určitě patří k současné špičce.
Partnerský duel Töpfera a Brouska Vzhledem k tomu, že v Záhadě vystupují pouze dva herci, dalo by se předpokládat, že bude uvedena v komorní Fidlovačce. Správně však byla zvolena velká scéna, protože svou nezanedbatelnou roli zde hraje příroda. Scénograf David Bazika tedy otevřel a prosvítil skleněnou zadní stěnu Znorkova domu, jehož pokoj je zařízen s účelností a trochou mužské nedbalosti, takže příroda je zde všudypřítomná. Režisér Ondřej Brousek tentokrát nedoplnil inscenaci žádnou svou kompozicí. Jediná hudba, která zde zazní, jsou právě Elgarovy Variace, oblíbená skladba obou protagonistů, kteří si ji pouštějí z gramofonové desky. Přesto je zřetelné, že Brouskovi je hudební struktura textu blízká a díky tomu vede herce s jistotou všemi jeho zákruty a zdánlivými odbočkami. Daří se mu udržet pevně sevřený tvar s přesně dávkovaným napětím a nepolevující dynamikou, která vychází nejen z dějových, ale i emocionálních zvratů postav.
Nic z toho by se mu ovšem nepodařilo, kdyby neměl k dispozici elitní hereckou dvojici.
Záhada je partnerským duelem Tomáše Töpfera a Otakara Brouska ml. Oba dokážou vytvořit dva odlišné lidské i herecké typy tak, jak to text vyžaduje. Töpfer jako Znorko začíná s pobavenou nadsázkou, stíhá svého soupeře břitkou ironií a vtipem, cítí se naprosto nad věcí. Fascinující je sledovat, jak se tato suverénní póza postupně láme a ztrácí sebekontrolu. Töpfer dokáže vyjádřit bolest i pouhým pohybem, cítíme ji, i když mu nevidíme do obličeje, jeho záda „hrají“ víc než výmluvně. Je to eruptivní, robustní výkon, nakonec ztišený do prosté citovosti a vnitřní naléhavosti. Brousek je od začátku ten slabší v rivalské partii, nechá se hned zaskočit, zrazují ho emoce.
Proti efektnímu startu Töpferova Znorka jako by neměl šanci, ale jeho zdánlivá křehkost se během děje proměňuje v nečekanou sílu osobnosti. Nemá tvůrčí auru jako Znorko, ale je citlivý, empatický a láskyplný. A dokáže se také vzepřít a postavit se Znorkovi s plnou vahou. Brouskova role je civilnější, „obyčejnější“, ale Töpferovi je zcela rovnocenným soupeřem.
HODNOCENÍ LN ***** Éric-Emmanuel Schmitt: Záhada.
Překlad: Michal Lázňovský Režie: Ondřej Brousek Scéna: David Bazika Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Divadlo Na Fidlovačce, premiéra 19. 3.
Hra je složená z takového množství záhad, že se vyrovná nejnapínavější detektivce
