Lichtenštejnové si nárokovali i ušlé zisky na majetku, který podle žalující Nadace knížete z Lichtenštejna využívá český stát neoprávněně. Knížecí rodina tvrdí, že jí český stát majetek zabavil na základě Benešových dekretů po roce 1945 nezákonně, neboť její předek František Josef II. z Lichtenštejna byl označen za německého občana neprávem.
Právníci Lichtenštejnů argumentovali, že jeho německou národnost zmiňuje pouze kopie vyhlášky Okresního soudu v Olomouci, jež rozhodla o konfiskaci lichtenštejnského majetku. Právní zástupce tento dokument označil za „nicotný“ s tím, že provinční správní orgán nemohl rozhodovat o majetku, natož občanství hlavy neutrálního státu.
„Mělo by být snadné pochopit, že se žádný Lichtenštejnec nikdy nesmíří s tím, aby ho cizí úřady považovaly za Němce nebo po něm chtěly, aby se smířil s tím, že se k němu jako k Němci budou chovat. Je to ještě zřejmější, pokud je takový nerozumný požadavek kladen na knížete jako suverénní hlavu neutrálního státu,“ řekl Michal Růžička, mediální zástupce Nadace knížete z Lichtenštejna, která spravuje veškerý knížecí majetek.
Podle něj nelze Lichtenštejnské knížectví „házet do jednoho pytle“ s Německem.
Žalované strany, tedy skupina českých státních institucí, však označily žalobu jako nedůvodnou a Okresní soud v Břeclavi jim dnes dal za pravdu.
Podle soudkyně Hany Dobišarové už v této otázce byla vydána řada rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu. A ty se vyjádřily tak, že konfiskace byla zákonným aktem, jenž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních rozhodnutí.
Podle ní se břeclavský soud nemohl zabývat správností samotného konfiskačního procesu, proto neprovedl některé listinné důkazy, které navrhoval žalobce a které svým obsahem směřovaly právě k revizi konfiskace.
„Tomuto soudu nepřísluší polemizovat se závěry Nejvyššího a Ústavního soudu ani posuzovat, zda ustanovení dekretu byla diskriminační, jak žalobci tvrdí. Je nutno si uvědomit, že v atmosféře poválečných událostí mohlo, a jistě docházelo, ke vzniku křivd, které však stát nezařadil do rámce těch historických křivd, které se rozhodl alespoň částečně odčinit,“ uvedla soudkyně.
„Není tedy pravdou, že by tento soud označil právního předchůdce žalobců za Němce či kolaboranta. Ani se nemůže vyslovovat k tomu, jak proběhl vlastní konfiskační proces a zda byly podmínky pro konfiskaci splněny,“ zdůvodnila soudkyně rozsudek.
Soud se nechtěl zabývat důkazy, tvrdí právník
Knížecí nadace se chystá proti rozsudku odvolat. Její právní zástupce Aleš Linhart kritizuje, že soud jimi navrhované důkazy neprovedl.
„Rozsudek pro nás překvapivý není. Nasvědčoval tomu i průběh řízení, kde bylo evidentní, že soud se nechtěl zabývat našimi důkazy. Kdyby je provedl, směřovalo by to k jinému výsledku,“ poznamenal s tím, že s případem půjde k odvolacímu soudu, případně i na další stupně soudní soustavy.
Naopak zástupci čtrnácti státních institucí, které u břeclavského soudu žalobě čelily, výsledek přivítali. „Samozřejmě vítáme výrok zdejšího soudu a to, že je v souladu s konstantní judikaturou soudů. Upřímně si nedovedu představit, co by se událo, kdyby rozhodl jinak,“ říká právník Národního památkového ústavu Jakub Vaněk.
Mezi žalovanými bylo třeba i Povodí Moravy, Lesy České republiky, Státní pozemkový úřad či Agentura ochrany přírody a krajiny.
Rod Lichtenštejnů patřil k nejbohatší šlechtě v českých zemích, a to zejména na Moravě. Vlastnili rozsáhlé majetky včetně dnešního Lednicko-valtického areálu, zapsaného na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. O značnou část majetků na území někdejšího Československa ale přišli v důsledku pozemkových reforem po první světové válce a zbylý majetek jim stát zkonfiskoval po druhé světové válce.
Nadace podala žaloby k 26 českým okresním soudům na konci roku 2018, břeclavský soud je jedním z nich.
