Sobota 13. dubna 2024, svátek má Aleš
130 let

Lidovky.cz

Žaluji Gustava Flauberta!

Česko

S dílem rakouského esejisty Jeana Améryho se čeští čtenáři mohli setkat poprvé v roce 1999, kdy vyšla kniha esejů Bez viny a bez trestu (1999). Nyní vydalo nakladatelství Prostor poslední autorovo dílo, označované jako román-esej.

O knize Karel Bovary, venkovský lékař (podtitul Portrét obyčejného muže), charakterizované jako polemika s Gustavem Flaubertem z pozice radikálního humanismu, se v českém prostředí mluví a píše především v souvislosti s autorovým životem. To je pochopitelné, protože Jean Améry (1912-1978) věnoval většinu svých prací tématu, které mu vnutila osobní zkušenost: strávil několik let v Osvětimi. V roce 1978 spáchal sebevraždu a také tomuto fenoménu věnoval jednu ze svých prací: Vztáhnout na sebe ruku. Diskurs o dobrovolné smrti z roku 1974. Vzhledem k tomu, jak podstatnou roli v autorových úvahách hraje zkušenost, zapracovaná do svérázného filozoficko-psychosociologického konceptu dějin, umění a společenského uspořádání, nelze ji přehlížet ani nad knihou věnovanou postavě Karla Bovaryho. Jenže nakolik pak takové účelové čtení Flaubertova románu spadá do oblasti umění a do jaké míry jde o myslitelský projekt?

Zavedené žánrové označení knihy jako román-esej slibuje přítomnost obou perspektiv. Slibuje ji také kompozice Améryho knihy: první (Nářek nad mrtvou), druhá (Ridiculus sum), čtvrtá (Měšťan jako milenec) a závěrečná šestá (J’accuse) kapitola jsou napsané jako jakési románové vsuvky do Flaubertovy Paní Bovaryové. Třetí a pátá kapitola (Skutečnost Gustava Flauberta a Skutečnost Karla Bovaryho) mají ráz esejistické synopse a zdůvodňují autorovu potřebu zjednat spravedlnost a hlavně důstojnost postavě, již francouzský romancier záměrně odbyl: „Ne, tohle nejde, tomu nikdo neuvěří, to vypravěč příběhů vymyslel špatně - tohle a mnoho jiného!“

„Skutečnost“

Karla Bovaryho Jedním z nejzaběhlejších postupů při interpretaci literárního díla je dohledávání myšlenek. Stokrát karikovaná otázka „Co tím chtěl básník říci?“ se sice pomalu transformuje do smysluplnější podoby „Co tím básník řekl?“, ale ono „co“ se pořád nevzdává svého prvenství. Myšlenky, děj, poslání neúprosně válcují to jediné neopakovatelné, jedinečné a věčné, čeho se lze v umění nadít: rytmus, v němž se odehrává trialog mezi tvůrcem, dílem a čtenářem. Rytmus, který teprve určuje platnost té které myšlenky, věrohodnost dějů i postav a nakonec i pravdivost celého díla. Není to stav, ale proces, který všechny složky díla aktivizuje a propojuje. Chceme-li tento proces zachytit, potřebujeme současně vnímat nejen ono „co“, ale také „jak“.

Nelze-li však upírat uměleckému dílu právo na jedinečnost, musíme ji dopřát i čtenáři. Respektovat motivace a cíle určitého způsobu čtení však ještě neznamená se s nimi ztotožnit. Améry použil Flaubertův román jako dávidlo: do fiktivní obhajoby Karla Bovaryho vložil všechen svůj rozhněvaný soucit s příslušníky nižších měšťanských vrstev, „kteří poctivě konají svou povinnost“, a které velkoburžoové, Flauberta nevyjímaje, svrchovaně přehlížejí, nebo je v horším případě činí terčem své břitké ironie: „Gustav Flaubert, vzdálený skutečnosti, neviděl, nechtěl ve své umělecké namyšlenosti vidět, že homaisovské (Homais - jedna z hlavních postav Paní Bovaryové, žvanivý ambiciózní lékárník, pozn. M. K..) typy všeho druhu byli nositeli buržoazního pokroku, předchůdci těch, kteří za třetí republiky volili radikální stranu, historicky vzato na správném místě stojící předci těch, kdo se Zolou a Clemenceauem vystoupili na obranu kapitána Dreyfuse. Ničím neomezovaná zlovolnost Flaubertovy ironie je zřetelná v ďábelském umění nechat lékárníka vyslovovat zřejmé a nepopiratelné pravdy tak, že se v nich, skrze ně stává groteskním blábolem celé buržoazní osvícenství, včetně jím reprezentované etiky a vědeckého světonázoru.“

„Jaká byla skutečnost Karla Bovaryho?“ ptá se stále znovu Améry. A ve snaze napravit Flaubertovu křivdu, respektive jeho autorské selhání, nechává lékaře znovu projít všemi románovými scénami. Ale už ne jako nudného nekňubu bez vnitřního života, který není schopen odhalit zálety své manželky, ale jako svobodného občana, který dokáže uhájit svá práva a svou důstojnost.

Kdyby se Amérymu podařilo dostát úkolu, který si vytyčil, museli bychom se ve čtyřech „románových“ kapitolách, v nichž je Karel Bovary zbaven slepoty a pasivity, setkat s literární postavou přinejmenším stejně plnokrevnou, jako je Ema Bovaryová. Ale to se neděje: Améry nakonec dopřál svému znovuzrozenému hrdinovi jen jakousi zvrácenou sexualitu, touhu po pomstě a schopnost formulovat a vznést obžalobu. Pokud bychom přistoupili na označení román-esej, museli bychom konstatovat poměrně nízkou uměleckou úroveň knihy. Ale...

„Flaubert není Zola: je méně než on ve smyslu společenského závazku; je nezměřitelně víc a mnohem větší jako umělec. Toto je řečeno při vědomí veškeré problematičnosti umělectví vůbec, při vědomí společenské nezávaznosti služby jazyku, přetrvávající problematiky vrozené a nevyléčitelné amorálnosti každé umělecké tvorby, na níž ještě nevyrostla žádná sociálněfilozofická bylinka.“ Autora takovéto úvahy přece nemůžeme podezírat z nějakých uměleckých ambicí!

„Nicotná“ skutečnost slova

„Nejen že není skutečnost slova zrcadlem struktury reality světa: jako autonomní fenomén je sice nezpochybnitelná, avšak konsternujícím způsobem nicotná.“ Je těžké se vcítit do čtenářského zážitku, který vyrůstá z takové představy. Je to o to těžší, že Améry vstupuje mezi autora a postavu, čímž nejen zpochybňuje svou maximu o autonomní realitě slovesného díla, ale paradoxně se sám ocitá na hranici kýče, který vytýká Flaubertovi („Jeho metaforika, intenzivní až ke kýčovitosti, mluví pro Emu - ale jen pro ni.“). Přesto má jeho obhajoba-obžaloba v sobě naléhavost: ta však ukazuje spíše k autorově jinde a jinak tematizované životní zkušenosti a z ní vyrůstajícímu důslednému humanismu, než že by vznikla z konfrontace s - Flaubertovým dílem.

„Jeho podřízenost „umění“ a „stylu“ vyjadřuje existenciální situaci člověka, jemuž je daná společenská realita odporná, jenž však neudělá sebemenší pokus, aby ji překročil nebo aby poznal také pozitivní stránku, kterou obsahuje.“ Améry se sice po vášnivém vzplanutí k Sartrově filozofii v 70. letech od francouzského filozofa odvrátil, nicméně to byla právě Sartrova monografie o Flaubertovi Idiot rodiny, co stálo u zrodu jeho práce o Karlu Bovarym. Tomáš Dimter v doslovu vysvětluje: „Pro Améryho je existencialismus jedinou možnou filozofií po holocaustu. Tam, kde není Boha, se musí člověk stát tvůrcem sebe sama.“

Možná právě v tom tkví jedno z úskalí setkání rakouského myslitele s francouzským romanopiscem: v Améryho duchovním konceptu je nepředstavitelné, že podřízenost umělce umění byla a vždycky bude tím nejradikálnějším pokusem, jak překročit danou společenskou realitu, která géniům vždycky bude odporná.

***

BELETRIE

KNIHA TÝDNE

Karel Bovary, venkovský lékař. Portrét obyčejného muže Jean Améry Přeložila Daniela Petříčková. Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2007. 232 strany.

O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, Autorka vyučuje literární historii na FF UK

Autor:

20 z vás otestovalo produkty ECO by Naty. Jak testování dopadlo?
20 z vás otestovalo produkty ECO by Naty. Jak testování dopadlo?

ECO by Naty je značka založena na jednoduchém, avšak silném závazku – poskytovat inovativní a ekologicky šetrné produkty, které chrání nejen zdraví...