Lednice hrála v tomto příběhu roli klíčového zárodku pozemkového vlastnictví na Moravě, který jediný přežil zmíněnou krizi a zakrátko se rozrostl do území, které tvořilo jednu šestinu Moravy. Přírodní podmínky Lednici předurčily k tomu, aby se stala jakousi výkladní skříní schopností, bohatství, významu a vedoucí role knížecí rodiny. Minaret vymyšlený přes noc Na sklonku 18. století byla knížetem Aloisem Josefem I. rozšířena starší francouzská zahrada, založená knížetem Karlem Eusebiem ve východní části dnešního zámeckého parku, a celý areál byl ozdoben souborem staveb inspirovaných módní anglickou tvorbou. V roce 1790 se knížecím architektem stal Josef Hardtmuth (1758–1816), který v následujících devíti letech vybudoval v lednickém parku a jeho okolí soubor saletů čerpajících z motivů orientálních, středověkých, antických a starších. Pavilon uprostřed části parku nazývané Hvězda přestavěl v letech 1794 až 1795 na Chrám Slunce a osm alejí vybíhajících od chrámu nechal osázet štíhlými vlašskými topoly a zakončit pohledovými dominantami. Jednou z nich byla i stavba zcela mimořádná – mešita s minaretem.
Tato stavba vůbec nerespektuje model muslimské svatyně. Zatímco u nedochované mešity postavené anglickým architektem Williamem Chambersem v Kew a její dochované kopie ve Schwetzigen je stavba mešity hmotově dominantní a štíhlé minarety ji flankují, je v Lednici mešita atrofovaná do podnože věže minaretu, vysoké 62 m. Proto se lednické stavbě běžně říká minaret, a nikoli mešita.
Minaret byl postaven v letech 1797–1802. Josef Hardtmuth vypracoval plán stavby údajně přes noc. Ze čtvercové základny vyrůstá stavba „mešity“ zastřešená kopulemi prostřídanými věžicemi. V prvním patře se nachází osm bohatě zdobených sálů, jejichž nynější podoba však pochází z konce 19. století. Nad „mešitou“ se zvedá vlastní věž, do úrovně druhé galerie osmiboká, potom válcovitá. Na poslední galerii pod charakteristickou střechou ve tvaru přilby, ukončenou bání a půlměsícem, stoupá 302 schodů.
Pavilon „na míru“ tapetám Stavbou, která se nenacházela v areálu Hvězdy a je první, která „překročila“ řeku Dyji na její levý břeh, byl roku 1795 vybudovaný čínský pavilon. Hardtmuth se zřetelně inspiroval Konfuciovým domem v Kew a koncipoval pavilon jako desetibokou dřevěnou stavbu s obíhající galerií, stojící na třístupňovém kamenném základu. Z pagodovité střechy, jejíž okraje byly ozdobeny zvonky, vybíhala lucerna. Pavilon byl postaven „na míru“ hedvábným, ručně malovaným tapetám, které krátce předtím kníže Alois Josef I. koupil. Tapety pocházely z čínského pavilonu ve Versailles a do Vídně se dostaly po francouzské revoluci.
Kníže Alois Josef I. začal se stavbami i mimo zámecké parky. V roce 1797 postavil Hardtmuth Egyptem inspirovaný obelisk na polovině cesty z Lednice do Přítluk, v roce 1802 zámeček Belveder na Liščím vrchu u Valtic, určený k chovu bažantů, perliček a jiných exotických opeřenců.
Pastevní krajina i bájná Arkádie V roce 1805 zemřel kníže na tuberkulózu. Jeho nástupce, mladší bratr Jan Josef I. (1760–1836), pokračoval v započatém díle, ale radikálně změnil styl. Už od roku 1798 spolupracoval se zahradním architektem Bernardem Petrim (1767 až 1853). Ten vypracoval v letech 1805–1808 novou koncepci zámeckého parku a celého areálu jako kombinaci pastevní krajiny, bájné Arkádie a prezentace nového zdroje severoamerických dřevin založeného na výsledcích botanické expedice. Do toho vstupovaly komplikace, které každoročně přinášela zvýšená hladina rozvodněné Dyje do bezprostředního sousedství lednického zámku.
Jak ukazuje dochovaný plán, pod zámkem hned za řekou Petri počítal s vyhloubením rybníka téměř až k druhému ramenu Dyje. Rybníky měly být celkem tři. Jeden v ose zámek–minaret, hustě porostlý vegetací, měl spolu s dalšími osmi clonami zajistit důsledné zrušení starého průhledu a nechat jen věž minaretu vznášet se nad korunami stromů. Další dva v západní polovině parku vycházely ze skutečnosti, že tu deset let stál čínský pavilon. Číňané umísťují do svých zahrad opice jako symbol dlouhověkosti a pávy jako symbol bohatství. Ve Stowe viděl Petri Opičí ostrov s kamennou opicí sedící na sloupu. V Lednici tedy vznikly Opičí ostrov a Paví ostrov spojené čínským mostem. Na severozápadním břehu rybníka měla stát ruina akvaduktu s šesti klenebními oblouky, na severovýchodním klasicistní monopteros, nazvaný v plánech Dianin chrám. Dva mosty spojovaly tuto část zahrady se severní polovinou nacházející se za druhým ramenem řeky.
Ve východní části parku měla být úplně zrušena „Hvězda“ alejí a Chrám Slunce přemístěn jižněji na nově vytvořený ostrov obtékaný vodními rameny. Polozřícený oblouk na levém břehu řeky a gotický dům byly zachovány, ale nebyly nijak propracovaně začleněny do nové kompozice zahrady. Plán též počítal se zárodkem Růžového rybníka před lázněmi pod budovou zámku a soustavou kanálů, které měly kromě kompoziční funkce patrně urychlovat odtok vody z území.
Dobová rytina ukazuje, že plán byl víceméně realizován. Park se stal v duchu přání knížete Aloise I. navštěvovanou botanickou zahradou prezentující exotické, zejména severoamerické dřeviny (přirozeně i produkci nedalekých školek). Se stavbami v parku pokračoval v té době ještě knížetem uznávaný Josef Hardtmuth. Kromě ruiny akvaduktu postavil lázně zdobené dórskými sloupy pod zámkem (1806, později zbořeny), v tomtéž roce vznikl Lovecký zámeček, v letech 1807–1808 Chrám múz na konci zámecké oranžerie a v letech 1807–1810 Janohrad.
Spor o ruiny Janův hrad byl postaven jako památka na Jana z Lichtenštejna (1358–1398), slavného hofmistra rakouských vévodů. Je přesvědčivou realizací romantického snu o středověké architektuře. V půdorysu obdélníková stavba v sobě skrývá nádvoří, na fasádu obrácenou k řece navazuje Rytířský sál, nárožní věže ukrývají příjemné salonky. Ochoz na vnější straně budovy sloužil jako vyhlídkový balkon dámám přihlížejícím parforsním honům.
Pokračování na straně VI
Zámecká zahrada v Lednici
Dokončení ze strany V
Pozoruhodné je, že se dochovaly jasné představy knížete o ruině lesního hradu, na jehož polozřícených věžích hnízdí čápi a k němuž se na zavolání lesního rohu z okolních lesů sbíhá zvěř, aby se na jeho nádvoří nasytila (hornistu a běžícího jelena zachytil na vyobrazení Janohradu Ferdinand Runk). Jasná představa knížete se nekryla s představou architekta, a začaly rozpory, které končily Hardtmuthovým odchodem z knížecích služeb.
Než se tak stalo, postavil Hardtmuth Nový dvůr (1809–1810) jižně od Lednice s kapacitou tisíc ovcí merino, vyprojektoval a začal stavět zámečky Pohansko (l8l0–l8l2) a Lány (l8l0–l8l2) jižně od Břeclavi, Památník otci a bratřím (1810–1812) na kopci Rajstně (Homoli) u Valtic, obelisk v půli cesty mezi Lednicí a Valticemi (1811) a Dianin chrám ve tvaru vítězného oblouku (1812–1813).
Monumentální kolonáda Josef Hardtmuth nebyl jen architekt schopný poradit si s úkoly typu stavba minaretu, byl to nadaný vynálezce. Mimo jiné objevil, v jakém poměru mísit grafit s jílem, jak je vypalovat a dosahovat tak rozličných stupňů tvrdosti. Zjednodušil a zlevnil tak výrobu tužek a po odchodu z knížecích služeb založil továrnu Koh-i-noor, která dodnes jeho vynález produkuje.
V roce 1812 se stal knížecím architektem Josef Kornhäusel (1782–1860). Dokončil stavby vyprojektované a započaté Hardtmuthem – Dianin chrám (v letech 1812 až 1813) a Kolonádu (1812–1817).
Dianin chrám (Rendez-vous) byl postaven na nejvyšším místě Bořího lesa. Jeho hlavní osa (stejně jako osa Kolonády) míří přímo na minaret. Má podobu vítězného oblouku. Ve východním pilíři je ukryto monumentální schodiště, v západním byt revírníka a v travé se nachází prostorný sál.
Kolonáda byla vybudována na nejvyšším místě Lednicko-valtického areálu jako vyhlídková stavba. Zdánlivě dvanáct párů sloupů nese kladí s vyhlídkovou terasou lemovanou balustrádou. Krajní čtveřice sloupů (respektive polosloupů) jsou doplněny kubusy ukrývajícími schodiště a střední sloupy ještě zesiluje vestavba triumfálního oblouku. Kolonáda je vedle Dianina chrámu jednou z nejmonumentálnějších staveb v Lednicko-valtickém areálu. její okolí bylo také parkově upraveno.
V letech l8l4–l8l5 Josef Kornhäusel upravil a rozšířil zámek v Lednici o zahradní křídlo, které propojilo budovu zámku s oranžerií. Ta byla sice poněkud zkrácena, ale zámek tím získal reprezentační prostory. Současníci popisují nádherné, empírově vybavené sály ozdobené štuky a sochami. Jeden sál byl osvětlen lucernou postavenou na kopuli, v dalším se skrývalo divadlo, pokládané za nejkrásnější zámecké divadlo v monarchii.
Kornhäusel pokračoval v realizaci dalších staveb grandiózního krajinného plánu. Na severním břehu Prostředního rybníka postavil v letech l8l4–l8l6 Rybniční zámeček, na jihovýchodním břehu Mlýnského rybníka roku l8l8 Apollonův chrám. Namísto Chrámu Slunce v zahradě umístil chrám boha Apollona do krajiny.
Kravín v podobě chrámu Když byl Kornhäusel vyslán knížetem na studijní cestu do Francie a odmítl se vrátit, stal se počátkem roku 1819 knížecím architektem Josef Franz Engel. Dostavěl Apollonův chrám a Katzelsdorfský salet podle Kornhäuselových plánů, Hardtmuthův Nový dvůr doplnil přístavbou tzv. Rotundy. Stavba koncentrovaně vyjadřuje podstatu celého areálu: užitečnou krásu. Ušlechtilý klasicistní chrám v sobě skrývá – kravín. Sice pro 20 krav vzácného bernského plemene, ale přece. Navíc kravín kombinovaný se zahradním pavilonem, kam údajně jezdil kníže s rodinou a dvorem na svačinu.
V roce 1824 postavil Engel Chrám Tří Grácií nad jižním břehem Prostředního rybníka proti Rybničnímu zámečku na břehu severním. Jde o půlkruhové sloupořadí obíhající sousoší Tří Grácií, přenesené sem z lednického parku.
Engel plánoval také stavbu Hraničního zámečku na západním břehu Hlohoveckého rybníka jako protipól Apllonovu chrámu, původně jako romantického rytířského hradu. Zámeček byl postaven pod vedením architekta Josefa Poppelacka (1780–1859) v letech 1826–1827 a není jasné, zda plány vypracoval sám, či zda se řídil dnes neznámým plánem Engelovým nebo Kornhäuselovým. Zámeček věrně napodobuje původní renesanční vilu, jež je dodnes ukryta ve zdech lednického zámku a je jedinou stavbou odkazující dnes v areálu na tvorbu Andrea Palladia, tolik oblíbeného v anglických zahradách 18. století.
Hraniční zámeček byl vybudován na zemské hranici, která procházela jeho středem, takže severní polovina stavby stála na Moravě, jižní pak v Dolním Rakousku. V patře byly vystavěny tři sály spojené vyhlídkovými terasami. Vyhlídky z nich byly orientovány k východu, k Apollonovu chrámu na protilehlém břehu Mlýnského rybníka.
Na sklonku života se kníže radoval z divukrásného a mnohými obdivovaného areálu, který moudře v duchu osvícenství snoubil ekonomické zájmy v krajině s půvabem bájné Arkádie. Kníže se dvorem se do Lednice pravidelně dostavoval na přelomu července a srpna, počátkem listopadu se přesouval do Valtic, a protože nesnášel sníh, zpravidla už počátkem prosince odjížděl do Vídně. Dlouhé procházky a projížďky malebnou krajinou, bohaté hony a lovy, divadelní a hudební představení naplňovaly čas pozdního léta a časného podzimu, čas sklizně na polích i v zahradách.
Nejcennější dílo zahradního umění u nás Lednická zámecká zahrada, jejíž další proměny se odehrály za vlády knížete Aloise Josefa II. a jeho syna Jana Josefa II., představuje dnes nejkomplexnější, nejreprezentativnější a nejcennější dílo zahradního umění u nás. Její hodnotu zvyšuje to, že není izolovaná, ale organicky pokračuje v krajině Lednicko-valtického areálu, která z ní čerpala motivy tam vyzkoušené. Plným právem je proto jako součást Kulturní krajiny LedniceValtice zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
***
Malé jihomoravské městečko je odedávna proslulé svými zahradami. Každý umělecký sloh, který se projevil v evropském zahradním umění, byl v Lednici vyzkoušen, zpravidla s mimořádným výsledkem.
Pavilon byl postaven „na míru“ hedvábným, ručně malovaným tapetám, které krátce předtím kníže Alois Josef I. koupil. Tapety pocházely z čínského pavilonu ve Versailles a do Vídně se dostaly po francouzské revoluci. Josef Hardtmuth nebyl jen schopný architekt, byl i nadaný vynálezce. Zjednodušil a zlevnil výrobu tužek, po odchodu z knížecích služeb založil továrnu Koh-i-noor, která dodnes jeho vynález produkuje.
Klasicistní chrám v sobě skrývá – kravín. Sice pro 20 krav vzácného bernského plemene, ale přece. Navíc kravín kombinovaný se zahradním pavilonem, kam údajně jezdil kníže s rodinou a dvorem na svačinu.
O autorovi| ZDENĚK NOVÁK, Autor je vrchní ředitel Ministerstva kultury ČR
