Svou úvahu adresuju hloupým studentům, kteří začali pískat, když na Národní třídu přišel prezident Václav Klaus. Ty fotbalistické projevy nenávidím! Hned mě napadlo, co bych v té situaci dělal já. Václav Klaus se tam trochu rozpačitě otáčel, nijak moc nedotčen, protože to čekal: toto musí dneska čekat Santa Claus i Ježíšek.
„Chci vám něco říct,“ řekl bych, využiv toho, že ampliony jsou na mé straně. „Ale napřed se vypískejte, abyste sem nechodili zbytečně.“ Oni by pískali. Až by se to trochu zeslabilo, řekl bych: „Nic dalšího nevíte?“ Oni by pískali a řvali a čtenář by byl napjatý, jak se to dál vyvine. Pro posluchače televize bych jako intimněji řekl: „Jací rodičové, takoví filozofové.“ To by rozhněvalo jedny i druhé. Začal bych mluvit a oni, aby se zas mohli vztekat, museli by napřed poslouchat. Pravil bych: „Je slušnost nechat prezidenta, aby vás pozdravil: Dobrý den.“ Z davu by se jistě tu a tam ozvalo „dobrý den“.
S využitím amplionu bych řekl: „Toto je, mladí přátelé, příklad naší demokracie. Jedni nemají toleranci k názorům druhých. I když sami žádný názor nemají, cítí jenom nesouhlas. Ještě neslyšeli, co vám chci říct, a už jsou proti. A vy druzí, kteří s nimi nesouhlasíte, co uděláte? Nic, a necháte to na policii? To je další rys naší demokracie: většina občanů čeká, že pořádek a slušnost jim zařídí vláda. A když to nefunguje, oni upadají do apatie nebo hněvu, místo aby začali slušnost a pořádek zařizovat okolo sebe.“
Počkal bych, budou-li pískat, a pak bych třeba řekl: „Žádám ty, kteří se mnou nesouhlasí, aby někdo z nich přišel sem. Počkáme chvíli“ Kamera by brala obličeje. „Nikdo z nich nepřišel, nemáme tedy s nimi o čem diskutovat, můžeme proti nim jenom pískat. Pískejme!“ A začal bych, s dovolením čtenáře, pískat. Myslím, že pro tu legraci pískali by všichni a já bych řekl: „Toto je, milí přátelé, co jsem vám chtěl k dnešnímu dni říct. Děkuju vám, že jste mi to připravili.“
Já sám jsem toho dne nikde nebyl, nechodím na žádné slavnosti, pouliční ani palácové. Televizní vysílání bylo zajímavé. Moderátor Moravec byl obdivuhodný. Slyšel jsem různé vzpomínky a názory. Mezi nimi mě zaujal notoricky hloupý názor jednoho zpěváka, který pravil, že „Češi nikdy nebojovali“. On neví, že bez boje legií by nebylo Československa, dále mu nenapadá, že boj se musí vést s ohledem na poměr sil a terénu různými způsoby, a za třetí on sám bojiště opustil a vracel se mávaje křídly jako vítěz. Nedávno jsem v jedné historické práci četl, že jsme měli v poslední válce tolik padlých jako Angličané: padli však různými způsoby.
To výročí nabízí příležitost zamyslet se, co chceme dál: čeho chceme dosáhnout v Evropské unii? Ano, je o čem diskutovat. Mne se teď dotkla zpráva, že pod tlakem té unie musí Itálie odstranit ze všech škol kříž: proč? Důvody je třeba odmrštit! Komu vadí italský kříž, ať do Itálie neleze! Nestačilo, že se páni báli přihlásit ke křesťanskému kořenu Evropy, a teď budou poroučet, co kdo smíme mít doma? Toto nemůže tak zůstat!
Zneklidnila mě i zpráva, že ve Švýcarsku byl znovu uveden do chodu monstrózní urychlovač částic. Sleduju to už třicet let: ti šílenci chtějí srážkou určitých částic poznat, jak to vypadalo při velkém třesku. To může skončit špatně. Správně!
