Druhý den potom, co jsem v minulém Slově napsal Pavlu Bémovi, aby se šel zahrabat, mi Bém napsal otevřený dopis a rozeslal ho do všech médií. Na tom není nic divného, odcházející politici mají čas psát, adresy do redakcí a přístup k internetu, kdo by jim navíc bral právo po letech, co byli sami adresáty otevřených dopisů třikrát do týdne, si jich taky pár nevystřihnout. Ale jeho text je tak pozoruhodný, že stojí za to věnovat se mu blíže (na rozdíl od textů Jiřího Paroubka, jmenovitě „Repetent z počtů Petr Nečas“, „Baron Prášil z MfD“ a „Je to ,trochu‘ jinak“, které mohou sloužit maximálně jako podklad pro soudní řízení o zbavení práva vyjadřovacího; kdyby tedy něco takového šlo).
Můj fejeton z minulého týdne byl výzvou říkat politikům pravdu, aby věděli, co si o nich doopravdy myslíme, a mohli se podle toho zařídit. Bémova odpověď krásně ukazuje, jak je pro politiky obtížné, ba nemožné, říkat pravdu nám. Utahoval jsem si z jeho fotky, na níž se stylizuje do Ježíše Krista s křížem na zádech, a vyzval jsem ho, ať někam zaleze. Takže jako každý člověk má důvod být na mě naštvaný. Jenže on mě hned v úvodu svého dotčeného otevřeného dopisu ježíšovsky ujistí, že se nad mým textem „pobavil, zasmál se a vůbec se neurazil“. Načež následuje dvanáct set (!) uražených slov, v nichž je všechno, co známe z politických debat: řečnické otázky („Kde je potom Vaše svědomí a novinářská čest?“), k nepřežití dlouhý odstavec s účelově vybranými fakty („Řeč čísel je neúprosná...“), nenápadná zmínka o svém člověčenství („Takovou ambici už nemám ani u svých téměř dospělých synů“), připomínka, že vylezl na Everest, a též jeden aktuální politický spin – věta, kterou politik neustále opakuje v téměř stejné formulaci jako mantru, aby si lidé nevšimli, že je naprosto absurdní. „Dozorčí radu Horské služby neopustím, protože to vnímám jako svůj ,osobní závazek‘ horám,“ (případně v jiné verzi „splátku horám“). Rád bych věděl, jak chce Bém horám něco splácet členstvím v dozorčí radě, případně kolik přesně mu ty hory vypůjčily.
Nejvíce mě ale bolel závěr, neboť se v něm Bém bohužel jako nikoli první politik pouští na tenký led metafory. Píše: „Jediné, co jsem chtěl, je využít svého (...) práva říci svůj názor a také se pokusit před Vás postavit ,zeď hlouposti‘. Zeď, se kterou jsme každodenně konfrontováni. Zeď, nad kterou, jak říkal Werich, nemůžeme vyhrát, přesto máme povinnost proti ní bojovat. Jste-li (a o tom nepochybuji) dost chytrý, tak se té zdi vysmějete tak, jako to dělám já.“ Promiňte, Pavle, ale s tímhle si já prostě nevím rady. Zřejmě jste nechtěl napsat, že jste svou odpovědí vystavěl zeď hlouposti, leč bohužel to je přesně to, co jste napsal. Ale co jste napsat chtěl? Že naopak mou hloupost obestavíte zdí? Nebo jste popletl slovosled a chtěl jste napsat „postavit vás ke zdi“? Nebo je ta zeď někde jinde a vy mě na ni jen upozorňujete? Je v tom nějaký kód? Slova „Werich“ a „zeď hlouposti“ totiž Google společně nachází jen ve vašem textu, Werich o „zdi hlouposti“ nikdy nemluvil, říkal „blbost“. Naprosto bych chápal, že chcete napsat, jaký jsem blbec. Ale nejste toho schopen. Schováváte se, uhýbáte, píšete, jak jsem „nepochybně chytrý“, ale stejně to jediné, co jste při psaní svého dopisu nejspíš cítil, bylo „Baldýnský, jdi do hajzlu!“. Tak proč jste to nenapsal? Protože jste politik.
