Progresivní baletní tendence Hlásil se k avantgardnímu tanečníkovi a choreografovi Sašovi Machovovi jako k učiteli. Jeho choreografie měly svůj vyhraněný rukopis a spojení hereckého projevu, zpěvu a tance ho zajímalo nejvíc.
Svou tvorbou je úzce spojen především s Brnem, kde působil v letech 1961 až 1964 a 1968 až 1992 jako choreograf (v 60. letech a 1990 jako šéf baletu).
V době svého příchodu do Brna patřil Ogoun k protagonistům progresivních tendencí československého baletu 60. let. K významným inscenacím té doby patří Šostakovičova Leningradská symfonie (1962), Janáčkův Taras Bulba (1963) a Hirošima na hudbu Wiliama Bukového (1963) či Stravinského Svěcení jara (1964). V letech 1964 až 1968 byl ředitelem experimentálního Studia Balet Praha. Poté, co soubor převzal Pavel Šmok, se Ogoun vrátil opět do Brna.
S Brnem se rozloučil v roce 1992 nastudováním Vostřákova baletu Viktorka, díla, které na jeviště poprvé uvedl o 40 let dříve jeho učitel Saša Machov. Po celou dobu Ogoun spolupracoval jako choreograf s většinou českých a slovenských divadel i televizí, choreografii vyučoval i na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
