Slavíkův život nebyl jednoduchý. Patřil k těm, kteří se za komunismu nikdy nepodřídili oficiálním představám o podobě umělecké tvorby. Rozhodl se, že se bude raději živit jiným způsobem, aby nemusel být závislý na zakázkách. Pracoval například jako kulisák v Národním divadle nebo jako dělník ve výstavním ústředí. Měl však své sběratele, kteří za ním přijížděli i z ciziny. Je tudíž dobře zastoupen v důležitých institucích i v mnoha soukromých sbírkách. V 60. letech měl velký nástup, uspořádal několik samostatných výstav, například v tehdy prestižní Galerii Václava Špály. Také byl zván na důležité společné projekty, patřil do okruhu skupiny Křižovatka, zúčastnil se výstavy Nové figurace. Jeho situace se ale od počátku „normalizace“ zhoršovala a po podpisu Charty 77 začala být neúnosná. Nakonec v roce 1980 emigroval do Vídně, kde žil až do své smrti. Od sametové revoluce však zajížděl pravidelně do Čech, kde měl od počátku 90. let řadu výstav. Hned po skončení minulého režimu mu pražská Národní galerie uspořádala v Městské knihovně v Praze velkou retrospektivu.
Slavík stále intenzivně pracoval, což zřetelně ukázala před nedávnem vydaná monografie (spojená s úspěšnou výstavou v Topičově salonu), jejímž autorem byl historik umění Jan Rous. V ní lze najít všechna tvůrčí období. Zvlášť pozoruhodná jsou 60. léta, kdy spojil řád s figurou a výraznými barevnými akcenty. Lidská postava, k níž se v různých proměnách vracel, se stala těžištěm jeho tvorby. Po emigraci do Vídně se jeho rukopis uvolnil a expresivní pastózní obrazy se rozzářily ostrými barevnými tóny. V tomto období byla zřejmá inspirace barokním uměním, které spojuje rafinovaný systém s výraznými gesty. V posledních letech došlo k určitým návratům a také k syntéze objevů malířské osobnosti, bez níž bychom si dnes české umění 2. poloviny minulého století dovedli představit.
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je historik umění