V devatenácti letech se přestěhovala do Prahy, kde nastoupila v Maďarském kulturním středisku, jemuž zůstala externě věrná až do posledních chvil. Začátkem šedesátých let minulého století pracovala jako produkční v Televizní filmové tvorbě ČST vedené Eduardem Hofmanem a následně jako tisková mluvčí Krátkého filmu Praha.
Po srpnové sovětské okupaci odešla „na volnou nohu“ jako maďarskočeská tlumočnice působící zejména na domácích filmových festivalech. Současně psala články především o krátkometrážní dokumentární a animované tvorbě a věnovala se překladatelství, například bestseller Imreho Kertésze Člověk bez osudu.
Spolu s filmovou publicistkou Pavlou Frýdlovou vydala v roce 2003 pozoruhodnou autobiografickou knížku Jsem, protože musím... Jejím základem byl deník, který si psala v pracovním táboře formou dopisů otci, jehož naposledy viděla na osvětimské rampě. Tato knížka však přibližuje i další osudy této vzácné ženy, v nichž se promítají události nejen ryze osobní, ale i významné mezníky života naší společnosti od 30. let minulého století. Kateřina Pošová odešla přesně týden před svými 78. narozeninami.
