* LN Proč jste si typy žen pojmenoval právě takhle?
Venuše a Kudlanky - toť prehistorie zobrazování ženy. Kudlanky představují nemilosrdné ženství, neúprosné bestie. Venuše zase princip plození. Mám rád Picassův přístup. Každou ženu, se kterou žil, namaloval jiným stylem. A já vycházím z archetypů. Co k tomu dodat? Žena je budoucností muže, mužská hloupost je nesnesitelná, ale hloupá žena může být okouzlující a neodolatelně krásná. Ženy jsou zajímavější a tajuplnější než muži a nedají se jen tak zařadit. Je těžké malovat ženy a také není snadné vystavovat jejich obrazy. Nemyslím, že ta hezčí musí zazářit vedle ošklivé, a zrovna tak je to s obrazy.
* LN Inspiroval jste se i komiksy. Co vás na nich tak přitahuje?
Zúčastnil jsem se i výstavy v Českém muzeu výtvarných umění. Pop kultura mě zajímá, někde v hloubi duše jsem popartista. Bere mě zuřivá barevnost rodiny Simpsonových. V seriálu se neustále mění barevnost, je koloristicky neuvěřitelně invenční. Simpsonovi pro mě představují skutečný současný kolorismus, tedy po hrdinech mého mládí, jako byl kocour Felix, Myšák Micky a Kačer Donald.
* LN A celkově: co je pro vás z dějin umění důležité?
Zajímá mě všechno, ale pro mé využití je důležité přesné žánrové rozlišení. A nejen ve výtvarném umění. Nelíbí se mi, když se třeba v novinách jasně nerozlišují úvodníky, zprávy, recenze či komentáře.
* LN Co soudíte o nových médiích?
Nemyslím si, že umění končí bronzem a malbou. Na jedné výstavě v zahraničí jsem viděl filmy mladé Švédky, která se inspirovala životem prostitutek v našem pohraničí. Vypracovala perfektní scénář, vystihla skvěle realitu, hned na první pohled jsem poznal, že je to od nás. Celé dílo bylo i výtvarně dokonalé. Když se člověk dívá na videa, tak vidí tisíce únavných kravin, ale tak to musí být, když něco začíná. Máme totiž přehnané představy o starém umění. Známe jen to, co prověřil čas, co zbylo. Nedbat vývoje techniky je nesmyslné. Kdyby mi bylo dvacet, zabýval bych se asi počítačem manipulovanou figurální fotografií. Ale nebudu teď po padesáti letech malování začínat s něčím jiným, když bych měl shrnout své úspěšné i neúspěšné pokusy. Zůstanu u malířství, nové možnosti musí zkoušet mladá generace.
* LN Tvůrčí schopnosti se zčásti dědí. Kdo vám tyto geny předal?
Otec byl učitel, ale senzibilitu mám spíš po mamince, která měla úžasný vztah k přírodě.
* LN Jaká byla vaše studia na pražské Akademii výtvarných umění koncem 50. let?
Na Akademii jsem nastoupil v roce 1957 a dokončil ji v roce 1963. Tehdy už tam nebyla tak strašná atmosféra jako v prvních letech po nástupu komunismu. Už se tolik nedbalo na kádrová hlediska, jeden můj spolužák měl například otce zavřeného z politických důvodů, a přesto ho přijali. Profesor Vlastimil Rada se ve výuce dostal k Cézannovi, dál to tehdy nešlo. Ale díky profesoru Kotalíkovi, který učil dějiny umění, jsme měli dost informací. V knihovně byly jeho zásluhou „západní“ časopisy i publikace a hlavně byly k dispozici i pro studenty. Tak jsme se z aktuální literatury dověděli hodně o klasickém moderním umění i o tom, co se právě ve světě dělo. Oblíbil jsem si Picassa, význam Cézanna jsem pochopil až později na jeho výstavě v Paříži. S technikami nás důkladně seznámil profesor Slánský. Vtloukl do nás, že se musejí dodržovat zavedené postupy. Věděl, co přežije, jaké barvy zvolit. Zdůrazňoval, že malířství má pevná pravidla. Že každá technologie se dá použít jen určitým způsobem a že olejomalba je jasně definovaná. Slánský zachránil českou gotiku, restauroval například Mistra Theodorika na Karlštejně.
* LN A co soudíte o Kotalíkovi jako o řediteli Národní galerie?
To je nedoceněná osobnost, vytvořil jako ředitel Národní galerie jedinečnou koncepci. Zasloužil se o získání Veletržního paláce, v klášteře sv. Jiří otevřel výbornou expozici gotického a barokního umění. Na Theodorika jsem se tam chodil dívat vždy, když mi bylo nejhůř. Taky vyzněla skvěle sbírka francouzského moderního umění ve Šternberském paláci. Tehdy to byl uzavřený celek.
* LN Má stát nakupovat umění?
Naši prezidenti neměli moc cit pro výtvarné umění, ale Masaryk si povolal na Hrad architekta Plečnika a nemluvil mu do toho. Stát tehdy také nakupoval umění, jeho představitelé si nechali radit od odborníků. Bez státních nákupů bychom neměli jednu z nejlepších kolekcí Francouzů ani Františka Kupky.
* LN Jak se díváte na pražskou architekturu a jak vnímáte kauzu s knihovnou Jana Kaplického?
Praha vlastně zažívala jeden velký převrat za druhým. V období gotiky se bouraly románské stavby, baroko nemilosrdně likvidovalo to, co bylo před ním. Nepředstavitelně složitá byla asanace židovského města, žilo se tam v hrozných podmínkách. Byly tam tak nepřehledné majetkové vztahy, že se zřejmě nešlo skoro na ničem dohodnout. Tak třeba v Paříži vymyslel a uskutečnil geniální přestavbu architekt Hausmann. Vypracoval dokonale fungující systém, připravil typizaci nových domů. Překvapilo mě, že přestavbu Paříže a základní plány vlastně vymyslel Napoleon III., když byl v anglickém exilu. A dnešní pražská architektura? Nejsem například žádný velký obdivovatel Kaplického, ale sehráli s ním podivnou hru.
* LN Co pro vás znamenaly cesty do Francie na konci 60. let?
Po invazi jsem s Rudolfem Němcem odjel do Paříže. Pak jsem získal roční jazykové stipendium v Normandii. V roce 1970 jsem (ještě než se na dlouho zavřely hranice) znovu dostal od Francouzů stipendium. Do Špálovky, kde jsem vystavoval, chodil totiž francouzský kulturní atašé, který se o současné české umění zajímal. Odjel jsem tedy opět do Paříže, kde jsem pracoval u Yacova Agama. Byl to vynikající zaměstnavatel a zařídil mi povolení k pobytu, což byl předstupeň k francouzskému občanství. Pracoval jsem i s dalšími Francouzi, dělal jsem divadelní kulisy, byl bych se uživil. V Paříži jsem se setkal také s Adolfem Hoffmeistrem. Šel jsem za ním k Magotům, kam si chodíval číst noviny a kde úřadoval. Tehdy otevřeně projevoval své názory a už ho pak až do smrti u nás nevzali na milost. Francouzi by mně stipendium prodloužili, ale naše úřady to odmítly. Do Paříže jsme už nemohli.
* LN Galerie Art představuje nyní vaše dílo. Je uspořádání samostatné výstavy náročné?
Žádná galerie neudělá umělci tak dokonalý servis jako doktor Neubert z Galerie Art. Stará se o výstavu do všech detailů. Nechá zkontrolovat stav obrazů, zařizuje restaurování, rámování, katalog a všechno ostatní, co je třeba. S tak zodpovědným přístupem jsem se nesetkal. Respektuji tradiční zaměření jeho galerie, vážím si toho, že se zabývá figurální malbou. Nejde tu přímo o retrospektivu, ale jsou tu starší i novější obrazy a kresby. Galerie chystá i moji monografii, už mám i jasnou představu, jak by měla vypadat. Chtěl bych použít i starší autentické texty ve spojení s novými. Každý by měl psát o tom, co z mé tvorby zná, u čeho byl. Považuji si, že ze starší generace o mně psal třeba Jindřich Chalupecký nebo Jiří Kotalík.
***
Jiří Načeradský (* 1939) Malíř, který se nebojí naplno vyjádřit svůj názor a dokáže ho i přesně formulovat - výtvarně i slovem. Prosadil se už v 60. letech, patřil totiž k předním představitelům „nové figurace“, která reagovala na předešlou nadvládu abstrakce. Studoval na pražské AVU, kam se pak po skončení minulého režimu na čas vrátil jako profesor. Dnes patří ke klasikům, ale pořád intenzivně pracuje. Galerie Art na Staroměstském náměstí nyní představuje jeho obrazy a kresby z různých období s důrazem na poslední dva roky.
