Sobota 18. května 2024, svátek má Nataša
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Ženy a muži v temném lese

Česko

Vzávěru Bergmanovy poslední vivisekce citů s názvem Sarabanda, kterou nyní v Divadle Na zábradlí nastudoval Jiří Pokorný, text přikazuje, aby se již nemladí hrdinové svlékli a nazí ulehli do manželské postele, kterou už dávno opustili. Nahota je na jevišti pokaždé riskantní prvek, ale zde se ji podařilo využít tak jako málokdy. Je tu gestem vnitřního odhalení, sebeodevzdání, které působí neobvykle výmluvně, silně i dojemně. Je to akt odpuštění i návratu k sobě i k druhým.

Sarabandu Bergman natočil v roce 2003 jako svůj poslední film. Snímek by klidně snesl podtitul Scény z manželského života po třiceti letech, protože se zde vrací ke známým hrdinům Marianne a Johanovi, které ve filmu z roku 1973 ztvárnili Liv Ullmannová a Erland Josephson.

Sarabanda je vášnivý dvorní tanec pomalého t e m -pa, což má ve hře pochopitelně svůj význam - všichni protagonisté dramatu jsou nakonec vtaženi do konfliktu jako do přesně vystavěné taneční skladby. Johan je nyní morózní stařec, který zarputile žije v pustině. Poblíž něj se usadil jeho frustrovaný syn Henrik, hudebník za zenitem s dcerou Karin, nadanou violoncellistkou. Vztah otce a syna je katastrofa, oba ale milují Karin, která se chce od rodiny odpoutat. Sem přijíždí Marianne, nechtěně vstupuje do sváru a stává se osobou, k níž se ostatní upínají, zatímco ona by si sama potřebovala věci ujasnit.

Jiří Pokorný přistoupil k Bergmanovi svobodně a nezatíženě. Tématem Sarabandy je i neodvratné směřování ke smrti a smíření s ní a režisér tento motiv nechá zaznít přirozeně a nijak osudově jej neexponuje. V jeho pojetí jde ale víc o proměnlivost vztahů mezi lidmi, o to že překvapení v tomto směru existují do konce života. V ostře lomených dialozích, pojatých jako konfrontace, se odhalují charaktery čtveřice lidí, kteří si nejsou lhostejní, ale jejich představa lásky je deformovaná.

Jiří Pokorný, který jindy temné stránky lidské duše podtrhuje, je zde překvapivě laskavý až smířlivý a vidí střet mužů a žen i v jeho tragikomické poloze - takové jsou Johanovy sarkastické výpady vůči Marianne, hysterický duel Henrika a Johana, při němž syn otce nenápadně škrtí, či Henrikovy psychofyzické tiky ve specifickém pojetí Davida Prachaře. Spolu se scénografem Martinem Chocholouškem zvolil výtvarné řešení, které obrazivě spoluvytváří situace a dodává jim další významy. Z mlhy se postupně vynořují obrysy dekorací - stejně budou po celou inscenaci ožívat staré lásky i bolesti. Než se tak stane, uvaděčky posypou jeviště starým listím a zabodnou do něj trsy hub -kolbiště je připravené. Na jevišti se tyčí železná klec ve tvaru domu a uvnitř je další dřevěný domeček, dětská schovávačka před světem nebo i pokojíček pro panenky, s kterými lze manipulovat.

Každá z postav, která bude v následující scéně hlásat svou pravdu, si připraví prostor - posune klec podle sebe. Klec funguje jako symbol i v dalších situacích, je kostelem v němž Henrik hraje Bacha a kde chce sám sebe „ukřižovat“. Když Karin unikne citovému vydírání svého otce, střecha klece se otevře a zvedne. Nakonec zmizí definitivně, vystřídá ji manželská postel...

Přesvědčivost inscenace tkví i v herecké souhře, Zdena Hadrbolcová je jako Marianne hodně civilní. Je sice občas škodolibá, ale také má nejvíc empatie, uhlazuje a uklidňuje. Johan v podání Miloše Mejzlíka působí jako člověk, kterému vnitřní hlas našeptává, aby byl ke svými blízkým co nejodpornější. Přesto někde na dně jeho duše existují utajované city a divák stále čeká, kdy „praskne obruč“ a Johan se projeví aspoň trochu lidsky. I to se stane, starý muž v noci propadne úzkosti a vyhledá svou Marianne. Oba pak stojí nazí ve studeném světle a uléhají, aby se k sobě přitiskli v atavistickém strachu. David Prachař hraje Henrika ve stálém vypětí, jako nešťastníka, který si ani neuvědomuje, jak je jeho láska k dceři sebestředná. Karin je těžká role a Gabriela Pyšná pro ni našla uvěřitelnou polohu křehce působící dívenky, která ale přesně ví, co chce.

Ve filmové Sarabandě hrála také důležitou roli hudba, spoluvytvářela její kompozici. Zde bohužel příliš nefunguje, tato rovina prostě zmizela. Jinak ale Pokorného inscenace zaujme intenzívním vyjádřením psychologie postav, energií i jednoduchým stylem, který se odvíjí od výtvarného uchopení tématu.

HODNOCENÍ LN **** I. Bergman: Sarabanda

Překlad: Zbyněk Černík Režie: Jiří Pokorný Kostýmy: K. Hollá Scéna: M. Chocholoušek Hudba: Václav Noid Bárta, A. Dvořák Divadlo Na zábradlí, premiéra 24.1.

Autor: