Milan Knížák je hrdina své doby. Nechybí mu schopnost prosadit se, umí rychle reagovat, zdánlivě zasvěceně diskutovat o čemkoliv. Je však diletant snad ve všem, do čeho se pustil. V praktickém umění je pouhý opisovač, a ještě ne moc šikovný. Možná že právě to mu však paradoxně pomáhá, protože se pak ani nepozná, od koho a co vlastně převzal. Vrcholem jeho neumětelství je malba. Tam nemá šanci, ale o to více v ní touží vyniknout.
Umělec, který miluje své tituly Knížák se také ani příliš nenamáhal, aby získal jakoukoliv erudici. Považuje vzdělání za zbytečné, jelikož zjistil, že se dá šikovně nahradit. Tím, že na sebe bude náležitě upozorňovat. A přesto mnozí lidé neváhají zamhouřit nad jeho nedostatky oko, protože „profesor“ má jiné nadání. A to sice ovládat osudy děl těch, kteří jsou často kvalitnější než on sám. Má ještě jednu důležitou vlastnost: upozorňovat u druhých na chyby, které má sám. Rád prohlašuje o tvorbě druhých -To už tady mockrát bylo. Přitom by dalo námahu zjistit, co vlastně objevil on sám. Klidně by mohl posloužit za látku pro román podobného typu, jako byl Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna. Došel však k větší dokonalosti, protože se mu podařilo naplnit v praxi, o čem Foltýn jenom snil. Dnes může neomezeně rozhodovat, kdo bude mít v Národní galerii výstavu, kdo bude ve stálé expozici. Ve světě už dávno přišli na to, že ředitelem tak významné instituce, jako je Národní galerie, nemůže být umělec - ani dobrý, ani špatný. Někde je to teoretik, jinde ekonom, často se doplňuje umělecký ředitel s manažerem a každý má své kompetence. Ale vždy to musí být někdo nezaujatý, komu jde o kvalitu, a také ji musí umět poznat. Ani jedno z toho ale současný ředitel NG nedokáže. Je evidentní, že galerijní program je ovlivněn jeho osobními postoji. I mnohé jeho veřejné výroky svědčí o tom, jaký má v hlavě zmatek. V jakémsi textu psal, že jedna z jeho myšlenek může být upřesňována až do opaku, což je samo osobě holá absurdita.
Milan Knížák má samozřejmě pro příslušnou trafiku politické předpoklady, protože souzní s názory jedné z nejsilnějších stran. Zvláštní je, že se snaží vystupovat jako avantgardní a nezávislý umělec, ale přitom mu jako měšťákovi strašně záleží na tom, aby se mohl chlubit akademickými tituly (těmi by snad měl opovrhovat), které ovšem získal podivně urychleným procesem. A také se těmito tituly rád na všech lejstrech, pozvánkách či dopisech podepisuje. Je pro něj typické, že vedl průvod odsuzující špatné sochy a pomníky, které byly v poslední době rozsety po Praze. To je jistě ve velké většině pravda, ovšem Knížák by neměl zapomenout na svou schematickou a fádní, i když patřičně nabubřele velkou (nikoliv monumentální) sochu před Veletržním palácem. Vřadil se tak sám mezi osobnosti, které na rozdíl od něj mají léta se přirozeně vyvíjející názor. Je to s podivem, protože v jejich sousedství sterilita Knížákovy sochy vystupuje mnohem víc, než kdyby tam stála sama.
Milan Knížák se kdysi vyjádřil o Pavlu Dostálovi, že je to nejhloupější ministr celé vlády. A přitom mu pak Dostál vydatně pomohl k jeho současné funkci generálního ředitele NG. Dnes se naopak bez obav dá říct, že Knížák je bezkonkurenčně nejhloupější ze všech dosavadních ředitelů Národní galerie, a že jich od založení instituce bylo. A přitom právě u něj nebyla stanovena délka trvání funkčního období.
***
Mnohé Knížákovy veřejné výroky svědčí o tom, jaký má v hlavě zmatek
