Čtvrtek 23. května 2024, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Zkrotit spolužáky není legrace

Česko

INSPIRACE V malotřídce musí učiteli hodně pomáhat i samotní žáci, každý za něco zodpovídá

Sečtěte sedm plus dva a prvňáci si zapisují výsledek, přičtěte k tomu ještě jednou výsledek čili to celé krát dvě a vydělte třemi, druháci končí, dává pokyn učitel. „Čím výsledek vynásobíme? Navrhněte něco, dobře, násobíme šesti, třeťáci stojí. Vydělíme to, navrhněte páťáci něco, dobře, vydělíme to třeba devíti, to je pro čtvrťáky a páťáci zapíší, kolik jsou tři čtvrtiny z výsledku. Máte všichni? Tak jdeme kontrolovat.“ Takhle vypadá oblíbený sčítací a odčítací matematický had v rozšířené verzi pro pět ročníků najednou.

Celkem 21 dětí chodí do malotřídní základní školy v Mileči u Nepomuku určené pro pět ročníků. S trochou nadsázky lze říci, že tamní vyučování je něco jako krmení pětihlavé saně, přičemž každá hlava má chuť na něco jiného a jen málokterá umí jíst sama. Jedinou výhodou draka je, že není dravý a svého učitele miluje. Proto občas počká a většinou poslechne.

Ředitel a jediný učitel školy Stanislav Červenka působí, jako by vypadl z Teátru Víti Marčíka, který dokáže strhnout a zaměstnat celé divadelní publikum, od nejmenších po nejstarší, od nejnadšenějších po původně unuděné. Mocným hlasem hřímá, vyhrožuje, v dobrém si utahuje, a když opravuje chyby, úplně zklidní a zvážní.

„Už před tebou někdy klečel ředitel školy a prosil tě, abys nevymýšlel pitomosti?“ nabízel smír jednomu žákovi. „Zatleskejte jí, to se jí opravdu moc povedlo,“ nabádal kolektiv, aby odměnil nadanou páťačku poté, co udělala chybu, za niž by se měl stydět i druhák. Legrace a vzdělávání jdou ruku v ruce celým dopolednem. Tak třeba písemné sčítání, jedněm ho zopakujeme, druhé ho naučíme. „Kolegové, pojďte ke mně,“ vyzývá pan učitel celou třídu a chumel dětí se srotí u tabule podle nacvičeného pravidla, menší vepředu, větší vzadu. Stanislav Červenka píše na tabuli první pětici čísel -86427 - a vyzývá páťáky a šikovnější čtvrťáky, aby mu pomohli doplnit pětici druhou tak, aby některá čísla měla při sčítání přesah, ovšem to řádově nejvyšší ne. Starší děti rozumí a chápou.

Doplňuje se samozřejmě odzadu, tedy od jednotek, to aby stíhali všichni. Princip sčítání vysvětlí učitel velmi rychle a jde se na věc. Se sčítáním jednotlivých čísel pomohou ti nejmenší. Sedm a šest je - třináct, doplní prvňáci a druháci hned říkají, že trojka se zapíše a jednička přičítá k dalšímu řádu.

Děti vůbec nezlobí „Když jsem sem před jedenácti lety přišel, myslel jsem po pár dnech, že se z toho zblázním, a to tenkrát bylo ve třídě jen jedenáct dětí,“ vzpomíná učitel o přestávce. „Pak jsem pochopil, jak na to. Děti jsou moji spolupracovníci, ony mi musí pomáhat a já je to musím naučit. Proto jim říkám kolegové a ony to berou.“

Stanislav Červenka ve škole systematicky budoval a buduje dál pracovní tým, v němž každý za něco zodpovídá a má něco na starost. Děti tak samy rychle pochopí, že ohlídat si a zkrotit ostatní není až taková legrace. A když jsou chytré, vezmou si z toho ponaučení. Potom samy sebe přimějí k větší disciplíně v situacích, kdy jsou ony tím, kdo poslouchá, a někdo jiný šéfem akce. Na učiteli už bylo „jen“ rozpoznat, komu co svěřit.

„Tyhle děti vůbec nezlobí. Nepotřebují to, vědí, že je nedusím a že mohou maximum toho, co jim dovolit lze. Pak chápou, že něco už dovolit nejde,“ dodává učitel. Žáci tak mají ve škole na starost řadu úkolů. Sami evidují a objednávají školní mléko, sami zvedají a vyřizují telefony - to mohu osobně potvrdit - děti jsou i správci vznikající počítačové učebny. Na tuto funkci proběhl dokonce konkurz, protože zájemců bylo víc. Ti zodpovědní procházejí školeními a dál potom učí ostatní.

„Děti si samy vytvořily školní řád, jednoduchý soupis pravidel, kterým rozumí a o nichž jsou přesvědčeny, že jsou správná. Navrhují také sankce pro hříšníky,“ vysvětluje učitel. Trestem tu například je zákaz používání počítače - to se tady o přestávkách totiž běžně může, školní „vězení“, což je zákaz opouštět o přestávce třídu (jinak si totiž děti mohou jít hrát do tělocvičny). Jeden z nejhorších trestů potom je „říct to na sebe doma“. Druháci, čtvrťáci, páťáci, poraďte Vyučování ale pokračuje a hodina češtiny je mnohem klidnější než matematika. Stanislav Červenka třídu častěji dělí na skupinky. Každý ročník dostane zadanou samostatnou práci: „Prvňáci budou číst stranu 51, druháci čtou stranu 63 a pak si každý vyrobí tři souvětí...“ dává úkoly učitel. A třeťáky pak vyzve, ať si vezmou učebnice a jdou si sednout k němu. Učitel se postupně věnuje každému ročníku. Seskupí se vždy vzadu kolem dvou k sobě sražených lavic a společně probírají učivo.

„Tak jaké i tam bude, měkké, nebo tvrdé?“ ptá se učitel - a děti znejistí. „Dobře, zavřete oči a teď zvednou ruku ti, kteří by napsali tvrdé, a teď ti, kteří by napsali měkké. Můžete se podívat,“ svolí nakonec a výhodou je, že on sám má jasno. „Jak dělíme souhlásky?“ trápí za chvíli druháky, a když ani jeden z nich neví, zeptá se do pléna „Třeťáci, poraďte druhákům, jak dělíme souhlásky.“ Tohle je mimochodem další často používaný postup, když se ročník, který tady nikdy nečítá víc než šest dětí, zasekne a neví, učitel Červenka volá na pomoc starší žáky.

Ačkoli to na první pohled vypadá, že děti jsou pořád vytrhávány ze své práce, opak je pravdou, školáci odpovědí, zasmějí se případnému vtipu učitele a pracují si dál. Koneckonců větší schopnost koncentrovat se a nevnímat ruchy okolí popisuje jako společnou dovednost svých žáků řada učitelů dvoutřídek. Jediný, kdo přepíná v komunikaci z ročníku do ročníku, je pedagog. Den co den si také musí připravovat látku pro pět ročníků najednou.

Ukaž nám, jak píšeš „Děti ze čtvrté a páté třídy u nás dostávají známky, čeká je přechod na velkou školu, tak chci, aby si pomalu zvykaly,“ vysvětluje Stanislav Červenka. Proto si pro závěrečnou část hodiny, psaní, mohou čtvrťáci a páťáci vybrat, zda budou psát na známky, nebo ne. Když děti opíší zadaný text, každý ročník jiný a různě dlouhý, tak aby všichni skončili zhruba stejně, sesednou se na židličkách dokola.

Prvňáci obcházejí dokola a předvádějí svá díla. Celý kolektiv hodnotí, kdo psal hezky, kdo hůř a v čem. To samé následně absolvují druháci, třeťáci... Učitel se v tu chvíli mění v citlivého porotce, chválí, popostrčí k větší snaze, projeví překvapení nad krásným rukopisem. Všichni jsou na jedné lodi. Jen nejstarším potom zapíše známky.

Namalujte hřiště Když někomu řeknete, že se jedete podívat do malotřídky k Nepomuku, představí si „romantiku jak z Malého Bobše“. Přesně to škola má, portréty prezidenta republiky v obou učebnách jsou vyvedené pastelkami a malované dětmi, a když při hodině tělocviku zazněl pokyn „namalujte hřiště“, začaly děti křídami kreslit na podlahu lajny pro auty. Jenže snad kromě čtyř tu taky všechny děti udělají hvězdu a kotrmelec bez pomoci rukou. Ve druhé učebně školy je navíc asi osm nových počítačů s plochými monitory.

Děti využívají při hodině moderní didaktické pomůcky a od února i interaktivní tabuli. „Vloni se dostaly dvě děti na víceleté gymnázium, další kluk je velice úspěšný v šesté třídě základní školy, byl nám tu ukázat vysvědčení. Samozřejmě tu mám i několik dětí, které na žádost rodičů opakují ročník,“ říká Stanislav Červenka.

„Když vyučování skončí a děti se rozejdou, vy musíte být za ten den úplně umluvený,“ obdivuji jeho nasazení. „Jak se rozejdou?“ ptá se překvapeně učitel. „Vždyť my máme odpoledne ještě kroužky. Jeden den počítače, potom divadlo, turistický kroužek a kytaru. Já prostě nesmím být nemocný,“ krčí rameny.

***

Kolik máme malotřídek? Nevíme

* Zachová obec malotřídku, nebo ji zruší? To závisí hlavně na rodičích, tedy na tom, zda své dítě do místní malé školy pošlou, nebo dají přednost dojíždění do větší obce. * Roli hrají i peníze. Podle školského zákona z roku 2009 už malotřídky, školy, kde jsou v rámci jedné třídy vyučovány dva či více ročníků, nemusejí dodržet povinný minimální počet žáků ve třídě. Je stanoven na deset dětí pro jednotřídku, dvanáct pro dvojtřídku a čtrnáct pro trojtřídku. Škola, která má tříd více a v každé spojuje například dva ročníky, má stanoveno minimum na patnáct dětí v průměru v každé třídě. * Jestliže však zřizovatel školy, nejčastěji obec, povolí výjimku a uhradí zvýšené výdaje, tedy peníze, které chybějí v rámci nevyplacených normativů za chybějící žáky, může škola učit i bez naplnění tohoto počtu. * A kolik máme v Česku malotřídek? Přesné údaje o jejich počtu a množství žáků v nich bohužel ministerstvo školství ani Ústav pro informace ve vzdělávání nesbírají. lnk

O autorovi| LENKA MARTINKOVÁ, Autorka je stálou spolupracovnicí přílohy Akademie LN

Autor: