Romány Jane Austenové Rozum a cit a Pýcha a předsudek se v minulých letech dočkaly filmového zpracování. Vloni pak vznikl film s výmluvným titulem The Jane Austen Book Club a také byl natočen příběh, kde je hlavní postavou samotná autorka. Snímek, zde nazvaný Vášeň a cit, byl inspirován knihou Jona Spence Becoming Jane Austen, zachycující milostné vzplanutí dvacetileté ženy.
Nyní v češtině vyšla také kniha dotýkající se života této slavné anglické prozaičky. Jedná se o titul Ztracené memoáry Jane Austenové, jehož autorkou je Američanka Syrie Jamesová. Knihu ve značně klopotném překladu Jitky Herynkové publikoval Knižní klub.
Román od dámy V předmluvě editorky čteme: „Memoáry, které máte před sebou, ačkoli zahrnují rané období života Jane Austenové, byly očividně napsány někdy mezi léty 1815 a 1817, kdy autorka začala trpět nemocí, která vedla k její smrti. I když to vypadá, že toto je poslední svazek jejích pamětí, byl vybrán k vydání jako první, částečně pro dobrý fyzický stav samotného dokumentu a částečně pro překvapivý a výmluvný obsah.“ Jane Austenová (1775-1817) byla pilnou a inteligentní autorkou. První román, Rozum a cit, se jí nicméně podařilo publikovat až v roce 1811, díky zprostředkování bratra Henryho. Svazek vyšel bez udání autora, pouze s nápisem „By a Lady“. Henry v knize říká: „To je první román od neznámého autora. Nejen od neznámého, ale bezejmenného autora! S omezeními, která jsi mi uložila, Jane, bylo obtížné kohokoli přesvědčit, aby knihu dokonce dočetl.“ Próza je teď moderní Tato snaha o anonymitu vytváří společně s následující proslulostí jména Jane Austenové pozoruhodný paradox. Tendence, kterou lze v dnešní reflexi umění jasně zaznamenat, spočívá totiž v přístupu, kdy je daleko větší pozornost věnována nálezu jakékoliv maličkosti týkající se slavného autora či autorky než současným uměleckým dílům. To vyvolává dvě otázky: Jak se asi v takové atmosféře současní umělci cítí? A je stálé zaměřování se na prověřená jména pouze sázkou na jistotu, nebo za tím stojí i fakt, že určitá díla a jejich autoři fungují jako „dorozumívací jazyk“ ve stále více fragmentarizovaném světě?
Syrie Jamesová každopádně využila ve své knize jak slavného jména, tak atraktivity nově objevovaných poznatků či dokumentů týkajících se proslulých autorů. Její Ztracené memoáry Jane Austenové jsou samozřejmě dílem fiktivním, postaveným na osvědčeném triku s objeveným rukopisem.
Jane Austenová je zde na začátku jedenácté kapitoly zachycena při novém tvůrčím poryvu poté, co jí je prorokována velká spisovatelská budoucnost: „Na okamžik jsem uvažovala o První dojmech, románu, který je snad mému srdci nejdražší. Věděla jsem, že nutně potřebuje zkrátit... Místo toho jsem se zaměřila na rukopis na dně kufru: na román, který jsem nazvala Rozum a cit. Má snaha - upravit dřívější epistolární román nazvaný Elinor a Marianne - se ukázala být problematická, ale postavy se mi líbily a věřila jsem, že pojetí knihy má svou hodnotu.“
S Rozumem a citem a následně i s Pýchou a předsudkem, jak přejmenovala První dojmy, prozaička skutečně dosáhla úspěchu a mohla tak zapomenout na to, že dříve byl za deset liber prodán rukopis s názvem Lady Susan, který se tehdy publikovat nepodařilo.
Jane Austenová se v knize Syrie Jamesové také jeví být propagátorkou románového žánru. „Román je velmi úctyhodná práce, ve které se projevuje ten největší potenciál myšlení,“ říká v rozhovoru.
A v jednu chvíli pak Jane Austenová připomene dokonce Járu Cimrmana radícího Marconimu, ať to zkusí bez drátů... To když jí Walter Scott, který patřil k jejím obdivovatelům, sděluje, že pracuje na „další malé metrické romanci“ o „Angličanovi jménem Wawerly, který cestuje během druhé Jakobínské rebelie na Skotskou vysočinu“. Na to Jane Austenová opáčí: „Próza je teď docela moderní. Snad byste měl napsat Wawerlyho jako román.“
***
Syrie Jamesová každopádně využila ve své knize jak slavného jména, tak atraktivity nově objevovaných poznatků či dokumentů týkajících se proslulých autorů
