Zimbabwe je na pokraji krachu, ale na olympiádě vyznívá jako nejúspěšnější země Afriky. Soutěží snad v hyperinflaci? Kdepak, medaile sklízí bílá plavkyně z Harare. Kirsty Coventryová není účelový import ze zámoří jako Jamajčanka Otteyová, běhající za Slovinsko, či plážové Brazilky v dresech Gruzie, je to Afričanka jako poleno. Soutěží za Mugabeho režim, který bílé komunitě v Zimbabwe těžce zatápí. To se však Coventryové netýká. Pro Mugabeho je „zlatou holkou“, pro jeho olympijský výbor „naším národním pokladem“ – v době, kdy vláda skutečný národní poklad, úspěšně vedené bělošské farmy dělající ze země obilnici Afriky, cíleně ničí.
Ano, jde-li o medaile, ideologie musí stranou všude na světě. Štafetová vítězství pro USA získávají na dráze výhradně černí, v bazénu výhradně bílí. Jak to, když občanský poměr činí dva bílí, jeden černý a jeden Hispánec? Inu proto, že zlato váží víc než kvóty. Jižní Afrika je světovým šampionem v ragby díky bílému týmu. I tam se mluví o kvótách, ale jde-li o medaile, kvótoví inženýři ztichnou. Je to prostě tak. Mezinárodní sportovní klání patří k posledním oázám normální soutěživosti nepokřivené kvótami.
