Má kritika ministerstva školství při tvorbě koncepce inkluzivního vzdělávání (Nebezpečný ministerský eintopf, LN 8. 3.) nesměřovala vůči možnostem integrace či inkluze zdravotně postižených, resp. sociálně znevýhodněných do běžných základních škol, ale vůči neodbornému mísení dětí se speciálními vzdělávacími potřebami s běžnou populací za každou cenu a bez potřebné přípravy. (Inkluzivní vzdělávání je uspořádání běžné školy způsobem, který může nabídnout adekvátní vyučování všem dětem bez ohledu na jejich individuální rozdíly - pozn. red.)
Realizace těchto, na první pohled humánních přání by v základních školách za současné situace (třídy o třiceti žácích, důraz na výkon, nedostatečná připravenost učitelů ve speciální pedagogice apod.) vedla u těchto dětí k neurotizaci z permanentního neúspěchu a k negativnímu postoji ke vzdělávání obecně. Bylo mi jasné, že článek vzbudí negativní odezvu u těch, vůči nimž byl zaměřen. Nicméně hysterická reakce pana exministra školství Ondřeje Lišky, plná nařčení a nactiutrhání vůči mé osobě (Nepřizpůsobivý je stát, ne děti, LN 10. 3.), mne dost překvapila.
Tedy pane Liško, píšete, že jsem po dobu působení na MŠMT dlouhodobě neřešil problémy ve vzdělávání romských dětí ve zvláštních školách, čehož důsledkem byl odsuzující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Mýlíte se. Už za mého působení jsme do předpisů zakomponovali povinnost ředitelů flexibilně reagovat na změny zdravotního stavu a psychických schopností žáků speciálních škol. A navíc, ve Štrasburku souzený případ ostravských Romů spadal do období, kdy jsem na ministerstvu školství ještě nepůsobil; to jen na okraj. Zrcadlo neodborného přístupu Pane Liško, píšete, že mým největším selháním je, že straším inkluzí, zastávám se segregace a tím bráním v naplňování práv dětí na vzdělání. Právě zde se ve své nahotě zrcadlí neodborný postoj váš a vámi dosazených stranických souputníků. Samozřejmě že inkluzivní vzdělávání je ideálem, kam bychom chtěli dospět. Nicméně se jedná o tak náročný stav tvorby odpovídajícího školního prostředí v běžné škole, že bez systematické a ne pouze formální péče vysokých škol o studenty v oblasti speciální pedagogiky jde pouze o ideál na míle vzdálený realitě.
Vámi vyčítanou přítomnost bariér ve školách, bránících vzdělávání, se za posledních dvanáct let podařilo vyřešit u více než 60 procent školních budov. Myslím, že to je docela slušný úspěch - vzhledem k množství finančních prostředků a škol, jejichž rekonstrukce ministerstvo nemohlo vzhledem k tomu, že je nezřizuje, přímo ovlivnit, a tudíž ani přímo financovat.
Kritizujete i moji práci na poli péče o děti ve školských výchovných zařízeních. Neberte to jako chlubení, ale skutečně považuji za úspěch, že se nám podařilo napsat a prosadit zákon týkající se školských výchovných zařízení. Na tom se shodují všichni odborníci. Jen tak se mohl snížit maximální počet dětí v zařízeních na 48, když před tím nebylo výjimkou 70 a více dětí pod jednou střechou. Nyní máme maximálně osm dětí v jedné rodinné skupině, dříve jich bývalo standardně až patnáct.
Zaráží mne, že jako bývalý ministr školství a stávající poslanec neznáte kompetenční zákon. Jinak byste mi nemohl vyčítat absenci rané péče a péči o mladé dospělé, kteří opustili naše výchovná zařízení. To je přece v kompetenci MPSV. A stejně tak umísťování dětí do ústavní výchovy, které je závislé na sociální péči a soudech.
Vaši jedovatou slinu při komentáři mnou použitého termínu „nepřizpůsobiví“ a jeho přirovnání k termínu „unanpassungfähig“ jako ukazatele užívaného nacisty při označování osob posléze likvidovaných vám odpouštím. Už i proto, že tento termín byl vámi chybně užit a nebyl obecně a úředně v nacistickém Německu používán. Předpokládám, že jste toto přirovnání použil ve snaze mne co nejvíce urazit nebo jste je automaticky přejal z textů jiných autorů. A zdá se, že odvolávání se na nacisty je dnes při absenci argumentů vlastně módní.
Nicméně vám, pane Liško, v další práci přeji, ať nádoby na tříděný odpad ve školách a na ministerstvu nejsou téměř tím jediným pozitivním, co po vás v resortu zbylo.
O autorovi| Jiří Pilař, speciální pedagog
