Adam Georgiev od své první knihy, kterou vydal v 17 letech, intenzivně řeší problém vlastní prezentace. Na jedné straně oprávněnou starost, jak knihu prosadit a prodat, na druhé hlubší otázku pravdivé osobní výpovědi. Obálky, názvy i doprovodná doporučení jeho knih jako by křičely: Přečti si mě! Tak i na obálce Planety samých chlapců stojí: „Adam Georgiev (1980) se za deset let vyprofiloval v jednoho z nejvýraznějších autorů své generace.
Jeho poslední kniha Básník Trýzeň Kat získala dvě nominace na Knihu roku 2007 v odborné anketě Lidových novin...“ První věta připomíná reklamu na prací prášek lepší než běžný.
Druhá manipuluje s fakty. Nazvat dva ze zhruba čtyř set padesáti různých hlasů „nominacemi“ je hyperbola, stejně jako nazývat anketu, kde hlasují mimo jiné odborníci, odbornou. Kdo dá na první dojem, řekne si: Nečíst.
Emoční nevolnost Těch křiklavostí by se našlo víc. Ale: Není přece jen pod tím křikem, který volá po uznání ber kde ber, ještě něco jiného, nějaký tichý artikulovaný hlas?
Vypravěčem i protagonistou šestnácti kapitol je mužské bezejmenné Já. Provází nás po homosexuálních klubech v Berlíně, Praze i v Soho, ale na místě nezáleží: všude jsou „darkroomy“, obrazovky s pornem, muži se na potkání osahávají, lízají a kopou, v řeči i sexu jdou „přímo na věc“. V tomto smyslu Planeta samých chlapců evokuje i jiné uměle homogenní zájmové polosvěty, profesní, akademické či politické: vždy nějak zkorumpované, přitakávající a „flexibilní“, kde se člověk může nadít všeho a přitom čím dál úpěnlivěji vyhlíží nějaký autentický životní projev. Světy, kde nevládne pestrost, ale stejnost.
Zpočátku Já vystupuje jako ten, který se liší, ale účastní, je nad věcí a přitom se pozorně dívá náhodným známostem do očí. A dominuje: „Díval se na mě v tý podřízený pozici, ve který vynikaly jeho ženský rysy v obličeji, v jeho očích byla touha, žádost a sdílení tajemství o jeho identitě. Na ten pohled nezapomenu. Vystříkal jsem se mu na jazyk a levou tvář.“ Empatická svrchovanost se však týká pouze druhých. Do určitého okamžiku nad jejich city a cynismy Já kriticky vládne, jako postava i pozorovatel se ovládá a soustředí. Jako vypravěč a komentátor se však kontroluje stále méně. Věty typu „Na ten pohled nikdy nezapomenu“ jakýsi prožitek konstatují, ale nepředávají. A houstnou.
„Nejsem žádnej beránek a proti sexu, i tomu bez lásky, když si chceš pořádně zašukat, nic nemám. Ale to, že sex už je jediný, co lidi spojí a co večer hledaj, mně začalo způsobovat emoční nevolnost.“ Tématem knihy se stává právě tato nevolnost a hledání něčeho jiného: jak žít vztah s blízkou přítelkyní Zorkou, která ho hladí a on nehladí ji, jak žít osudovou a spalující lásku k Vojtovi, který propadá drogám. Přátelství a láska najednou neumožňují pohled ani řeč svrchu. A protože Já bylo dosud to jediné, co drželo knihu pohromadě, vpádem tohoto cizorodého a neovladatelného elementu se vnitřně rozpadá a navenek nafukuje. V potřebě mluvit sahá ke krátkým větám a velkým slovům:
„Vzpomněl jsem si na Berlín./ Na starou tovární halu plnou homosexuálních chlapů. Několik tisíc polonahých mužů v kůži, latexu, s holými hlavami./ Při vstupu vyfasuju kondom a jdu. Připadám si jako na vojně, jako když dostávám naběračku do ešusu nebo jako když nám holí hlavy: další!/ Nebo jako v koncentráku, když fasovali mýdlo...“
Tak proč tam ten pán chodí? zeptalo by se dítě. A moralista by namítl: Koncentrák přece nebyla svobodná volba! Jenže odmítnout bezradnost může jen člověk rozhodnutý. A vypravěč se ještě nerozhodl. Ještě není svobodný. Já ho svazuje a svého Já se drží jako jistoty. Mnohem silněji ho fascinuje Kristus trpící a umírající na kříži, vyvýšený, než Ježíš sestupující a vzkříšený, odpouštějící a vykupující hříchy. Na planetě samých chlapců ostatně možná žádný osobní hřích ani neexistuje. Jen utrpení abstraktních otázek: „Mám se vzdát čistoty, nebo lásky?“ „Ty hrozný zkušenosti“ „Verše nejsou, jak lidé míní, pocity (ty máme dosti brzy), - verše jsou zkušenosti.“ K tomuto Rilkovu výroku se hlásí básníci. Georgievova kniha je paradoxně zvládnutější tam, kde se drží bezpečných mělčin prozaického pozorování. Tím, že se s povrchem nespokojí, že touží jít s básníky „na hlubinu“, vyvolává sympatii. Onu emocionální nevolnost, ty silné pocity však autor ještě nepřetvořil v pevnou síť zkušeností - a ryby uplavaly.
Zatím se mu podařilo navázat jen pár záchytných uzlíků. Třeba při pohledu vypravěče na přicházející Zorku: „Rád jsem se na ni díval, jak si nese knížku. Vypadalo to, jako když si veverka nese oříšek.“ Tady čtenář dostává víc než emoci, do které se má vcítit: obraz, díky kterému ji může i prožít. Jiný pevný bod představuje dialog, který vede vypravěč při setkání s malým „gypsym“ ze slovenského děcáku. Dušan nikde nebydlí, dělá prostituta za 250 korun, ale je „slobodný“. Na planetě samých chtivých citlivých chlapců se stává potravou, nepostrádá čistotu ani lásku, vzdává se sebe.
„Řekni, Dušane, jak to že seš tak hodnej, když máš takovej život?“ Touto otázkou vypravěčova svrchovanost i sebeprožívání končí. A možná tu začíná cesta k nějaké budoucí knize. Takové, která nebude křičet sebechválou ani řvát osobní bolestí, ale jasným tichým hlasem někoho osloví: Vezmi a čti.
***
HODNOCENÍ LN ***
Adam Georgiev: Planeta samých chlapců
Petrklíč 2008, 118 stran
Tím, že se nespokojí s povrchem, vyvolává sympatii. Onu emocionální nevolnost, ty silné pocity však autor ještě nepřetvořil v pevnou síť zkušeností - a ryby uplavaly.
