Vědci dlouho přemýšleli, v čem může být světlo pro predátora při lovu výhodou. Nyní už znají odpověď. Zveřejnili ji v časopise Journal of Experimental Marine Biology and Ecology.
Dokonalá kamufláž Stačí se vžít do role obětí - krevet, kalamárů a další drobné havěti na dně moře. Při pohledu k hladině bychom si temné siluety lovce všimli na první pohled. Díky světélkujícímu břichu ale tělo žraloka dokonale splývá se slunečními paprsky probleskujícími mezi vlnami.
Biolog Julien Claes z Katolické univerzity v belgickém Louvainu s kolegy studoval žraloky černé žijící ve fjordu u pobřeží Norska. Už vloni objevil hormony, které světélkování u žraloka řídí. Oproti jiným živočichům, kteří dokážou měnit intenzitu a vlnovou délku (tedy barvu) světla, je ale tento mechanismus celkem primitivní. Zvládne jen funkci zapnout/vypnout.
Přesto si s ní tento lovec vystačí. Přes den, kdy na vodu dopadá nejvíc světla, pluje ve větší hloubce, a večer se přibližuje k hladině. K očím budoucích obětí na mořském dně tak z jeho břicha vždy dopadá stejně intenzivní světlo jako z hladiny nad jeho hřbetem.
Světélkující buňky jsou na břiše žraloka rozesety specifickým způsobem. Claes se proto domnívá, že se původně mohly vyvinout proto, aby se příslušníci tohoto druhu poznali i v temných vodách. Často se totiž vydávají až do hloubky 2500 metrů - tak hluboko se žádný jiný druh žraloka neodvažuje. Maskování před zrakem kořisti tedy může být až vedlejším efektem.
