Zubařů snad přece jen přibude. Všichni zúčastnění pro
to alespoň dělají, co mohou. Tedy skoro všichni. Zájemců se hlásí víc než dostatek, ministerstvo školství je ochotno zaplatit další studijní místa, fakulty budují nebo rekonstruují další prostory pro výuku a nakupují nové simulátory, na nichž si mohou studenti začít zkoušet zubařské dovednosti, a ani učitelé už tolik z fakult neodcházejí. Co chybí, jsou ale „předměty výuky“. Když to proděkanka Dušková z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy konstatovala, nebyla jsem si jistá, co má na mysli. Ukázalo se, že myslí nás, kdo máme (nebo bychom aspoň chtěli mít) zuby. Studenti zubního lékařství se totiž potřebují učit nejen na simulátorech, ale posléze také na pacientech. Ne, že by se lidé na fakultní kliniky báli chodit, ale nějak nemají dost pestré problémy, které by poskytovaly možnost dostatečného spektra zákroků. Rozumím tomu tak, že si dávají likvidovat například zuby moudrosti, ale řezáky k vytržení neposkytnou. Asi si je moc šetří. Pak se ovšem nemůžou divit, že výchova nových zubařů vázne.
Jedna čtenářka si mi stěžovala, že se média zbytečně „vozí“ po bývalé ministryni školství Petře Buzkové. Když informují o navrhovaných novelách školských zákonů, dělají, jako by za její éry vznikaly samé zmetky.
Musím uznat, že to opravdu není úplně spravedlivé, protože za Buzkové se ve školství kus práce udělal. Nastartovala se všeobecně oceňovaná kurikulární reforma, učitelé si dost polepšili na platech a byly přijaty zákony, na které se čekalo léta. Upravit pár věcí sice neškodí, o zásadní změny však rozhodně nejde. Například výstupní hodnocení, které zákon z roku 2004 nařizuje, ve skutečnosti vůbec není špatná myšlenka a ve světě se běžně praktikuje. Potíž je jen v tom, že je učitelé píší většinou formálně.
Život je plný zvratů. Jak dlouho si stěžujeme na omezený přístup k vysokoškolskému vzdělání! Takzvaný numerus clausus nesl v našem vnímání jednoznačně záporné znaménko. Kdo si ale všímá, mohl už zaznamenat, že toto minus se pomalu začíná měnit v plus. Přísný výběr totiž znamená prestiž. A o tu dnes vysoké školy, nabízející čím dál víc studijních míst, bojují. Žádná z nich nepřipouští ráda, že vezme každého, kdo přijde.
Našemu školství dominují v posledních letech dva pojmy: diferenciace neboli rozrůzněnost (výuky, škol, vzdělávacích programů) a standardizace (testů, zkoušek a nyní i profesních činností učitele). Někteří tvrdí, že si protiřečí a vzájemně se ruší, jiní namítají, že větší volnost při výuce musí být doplněna jasným stanovením (standardizací) cílů. Jestliže se ministerstvo školství právě snaží formulovat standard pro hodnocení kvality a výkonu učitele, nelze mu to zazlívat. Dělají to i v jiných zemích. Jen mi není jasné, co je na tom tak složitého, že to třináctičlenný tým kapacit dává dohromady celé měsíce. Jestli z toho ti odborníci nedělají větší vědu, než to ve skutečnosti je. Jako ti hygienici, co měřili na žádost nevyspalých vesničanů decibely na nedávné technoparty. Na otázku, kolik naměřili, bylo lidem řečeno, že to nelze jen tak říct. Výsledky měření budou k dispozici až za deset dnů. Nedovedla jsem si to vysvětlit jinak než tak, že jsou měřiči placeni hodinově. A čím déle odčítají, tím víc to sype.
O autorovi| Radka Kvačková, radka.kvackova@lidovky.cz
