Pondělí 17. června 2024, svátek má Adolf
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Zvláštní školy nezmizely, změnily název

Česko

OSOBNOST Podle Jana Šišky by se při zařazování dětí do speciálních škol mělo respektovat přání jejich rodičů

* LN Obor speciální pedagogika je velmi populární. Hlásí se na něj velké množství uchazečů. Přitom zvláštní školy, kde by měli absolventi nacházet hlavní uplatnění, zmizely. Nevidíte v tom rozpor?

Zaprvé absolventi speciální pedagogiky nepracují jen ve zvláštních školách, ale například i v neziskovém sektoru, za druhé zvláštní školy nezmizely. Přejmenovaly se. To se stalo i v zahraničí. Aby děti nebyly docházkou do škol pro handicapované celoživotně stigmatizované.

* LN Jak se teď u nás jmenují?

Základní školy praktické. Pravda, je jich nepatrně méně než bývalo zvláštních. To proto, že se část žáků se vzdělávacími problémy podařilo zařadit do běžných základních škol. Kromě toho tu máme ještě podstatně řidší síť speciálních škol pro děti s hlubším mentálním postižením, pro něž se dříve používalo označení „pomocné“. Existují také speciální školy pro děti s jiným postižením, například tělesným nebo smyslovým.

* LN Mohou rodiče rozhodnout, jestli jejich dítě, u kterého bylo zjištěno nějaké postižení, půjde do běžné školy, nebo do specializované?

Mohou projevit přání. Pokud chtějí, aby chodilo do běžné školy, konečné rozhodnutí je na řediteli této vzdělávací instituce, rozumějte oslovené školy.

* LN Jak je to ve světě?

Například v Nizozemsku je škola povinna vytvořit pro dítě se speciálními potřebami podmínky, pokud si to rodiče přejí. Ale to neznamená, že si to rodiče přejí vždy a všude. Třeba v Anglii, kde je silná rodičovská lobby, pořádají rodiče handicapovaných při každé zmínce o rušení speciálních škol protestní akce.

* LN Takže mizejí speciální školy v rozvinutých zemích, nebo ne?

Nikde není proces integrace snadný. Některé země, například Itálie, speciální školy jednoduše zrušily. Dokonce nejen školy, ale i pobytové ústavy pro postižené. Handicapovaní chodí do běžných škol. To ale zdaleka neznamená, že jsou vždycky skutečně integrovaní a že se s nimi pracuje. Mnohdy tam prostě jenom jsou. Jinak v Evropě zpravidla platí, že síť speciálních škol souvisí s hustotou obyvatelstva. Tam, kde je velká hustota, jako v Nizozemsku, je jich poměrně hodně, ve skandinávských zemích, kde by museli žáci do speciální školy často daleko dojíždět anebo žít v internátech, se preferuje integrace. Snaha o inkluzi je ale evidentní všude.

* LN Jakou cestu preferujete vy osobně?

Společné, inkluzivní vzdělávání. Ostatně na Pedagogické fakultě UK jsem koordinátorem mezinárodního studijního programu Erasmus Mundus zaměřeného právě na inkluzivní vzdělávání.

* LN Tohoto programu se účastní i cizinci, že ano?

Je určen pro studenty z mimoevropských zemí. Sešli se v něm studenti z Afriky, Asie, ale i ze Spojených států a z Austrálie.

* LN Jistě se od nich dozvídáte zajímavé věci.

To ano. Od posluchačů zejména z afrických zemí se dozvídáme, jak je v jejich zemích často obtížné překonávat negativní předsudky, které brání v přístupu handicapovaných dětí ke vzdělávání vůbec. Někteří vypovídají o obviňování matek postižených potomků z čarodějnictví a s tím spojenými rituály. I dnes jsou docela běžné. V některých oblastech světa by také těhotná žena neměla v zájmu zdravého vývoje plodu postiženého člověka vůbec spatřit. To jsou vlivy přesahující školu, a proto je třeba působit i na místní společenství, a to způsoby, které toto společenství přijme. Obviňování z diskriminace zde nemá příliš naději na úspěch. Stejně tak je důležité pracovat s rodiči postižených dětí, pomoci jim prosazovat jejich zájmy. Ovšem zase s ohledem na místní kulturu, historii a tradice. Rodičovská organizace například v sultanátu Omán nebude nejspíš moci uplatňovat stejné metody jako podobná organizace v Anglii.

* LN Vraťme se ale domů. Občas vídáme v televizi školu, která pořídila pro žáka vozíčkáře zvedací plošinu, o integraci dětí s mentálním postižením se ale mluví podstatně méně...

Statistiky ukazují, že integrace dětí s tělesným nebo smyslovým postižením je nesrovnatelně snadnější a úspěšnější než integrace dětí s postižením mentálním nebo s poruchou chování.

* LN Máme u nás vůbec nějakou základní školu pro děti s poruchami chování?

Já vím jen o té v Praze na Zlíchově. Pro tyto děti máme ale také základní školy při diagnostických ústavech.

* LN Není dítěti, které ostatním nestačí (teď mluvím o učení), vlastně lépe ve škole, kde nebude outsiderem a namísto pětek může získat za malé pokroky třeba i jedničky?

Jde o to, aby tu jedničku nebo dvojku mohl získat i v běžné základní škole.

* LN Bylo by únosné dát v jedné třídě stejnou známku třeba dvěma dětem, jejichž výkony jsou diametrálně odlišné?

Pokud bychom opustili rigidní známkování výkonu, bylo. Mimochodem ve výzkumech se nikdy neprokázalo, že dítě, které se vzdělává ve speciální škole, dosahuje lepších výsledků než to, které je integrované s odpovídající podporou v běžné škole.

* LN Má ale cenu pokoušet se o integraci za každou cenu?

Pokud Česká republika ratifikuje Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, jakože to pravděpodobně v nejbližší době udělá, bude taková otázka zbytečná.

* LN Tedy jinak: Je rozumná integrace za každou cenu?

Ne, to rozhodně ne. Ostatně svého času jsem tento svůj názor už napsal. Důležité ale je respektovat přání rodičů. Znám jednoho báječného otce postiženého (dnes už dospělého) dítěte, který se v devadesátých letech zasloužil o zřízení speciální školy v Šumperku. S odstupem sedmnácti let říká, že podle jeho těžce nabyté zkušenosti by bývalo lepší vynaložit energii, kterou tomu věnoval, na integraci syna do běžné školy.

* LN Je známo, že romští rodiče dávají většinou přednost zvláštním školám.

Ano, takovou zkušenost skutečně máme.

* LN Ale mnozí z žáků si později stěžují, že byli uměle segregováni. Je problém v nich, nebo v systému?

Zakladatel studijního oboru speciální pedagogika u nás, profesor Sovák, byl v druhé polovině minulého století přesvědčen, že problém je vždy na straně jedince. My to dneska vnímáme tak, že člověka může znevýhodňovat i prostředí orientované jen na úspěšné. A na tom bezesporu něco je. Současná společnost, a to nejen u nás, je skutečně orientovaná především na výkon. Na druhé straně se romská otázka podle mého názoru zbytečně politizuje. Ten, kdo na tom tratí, jsou paradoxně romské děti se skutečným handicapem.

* LN Nepředstavuje inkluze neboli společné vzdělávání dětí s příliš rozdílnými předpoklady a zázemím nadměrnou zátěž pro učitele, přesněji učitelky základních škol?

Inkluze není něco, co by mohli zvládnout sami učitelé. To je proces, na kterém se musí podílet celá společnost, tedy především obce. Společnost jako celek by na ní také měla v konečné fázi vydělat. Vždyť kde jinde by se měl člověk naučit sdílet prostředí s lidmi, kteří jsou odlišní, než ve škole? Proti tomu jsou další informace, jež škola poskytuje, třeba ze zeměpisu, méně důležité. Ty si může každý najít na internetu.

* LN Nebylo by rozumné integrovat také výuku na pedagogických fakultách tak, aby byli na práci s handicapovanými dětmi připraveni všichni budoucí učitelé?

Ono by bylo asi těžké nutit někoho, kdo studuje učitelství matematiky a češtiny, aby studoval i speciální pedagogiku. Vidím to spíš na pozdější dovzdělávání.

* LN Jak je dělají v jiných zemích, o kterých máte přehled?

Příprava učitelů bývá tradičně rozdělena na vzdělávání v běžném vzdělávacím proudu a vzdělávání speciální právě proto, že existují školy speciální a školy běžné. Pokud se ale mají k sobě oba tyto proudy přibližovat, je třeba tomu i obsahově uzpůsobovat studijní obory na pedagogických fakultách. I o to se na naší fakultě snažíme.

***

Profil Profese: speciální pedagog

* Jan Šiška (40) pracuje jako docent na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval speciální pedagogiku. Má za sebou řadu mezinárodních srovnávacích studií v oblasti vzdělávání, sociální politiky a služeb pro lidi s postižením. Je odborným konzultantem Evropské komise. Spolupracuje s rodičovskými organizacemi v Evropě, Bhútánu, Indonésii, Indii a Sieře Leone.

Autor: