Luboš Palata ve svém článku Poláci a Ukrajinci. Krvavé dějiny (LN 7. 5.) tvrdí, že polsko-ukrajinský spor o Halič měl s česko-německým sporem o Sudety společný „nejen konec, ale i průběh“. Polsko-ukrajinský spor však probíhal tak, že již od r. 1942 a naplno od r. 1943 zahájila UPA plánovité vyvražďování polského civilního obyvatelstva v národnostně smíšených územích s cílem polské obyvatele vyhnat. Během této „činnosti“ utrpěli lidské ztráty i ostatní národnosti, žijící na těchto územích.
Skutečnou provokací L. Palaty je, klade-li rovnítko mezi akce Zemské armády a akce UPA. Na polské straně bojovala Zemská armáda proti UPA jen sporadicky, neboť na rozkaz polské exilové vlády bojovala především proti německým okupantům. Místní polské obyvatelstvo tak chránily jen nevalně vyzbrojené a méně početné oddíly domobrany. Ani tato domobrana, ani oddíly ZA nebo Selských praporů se nedopouštěly masakrů ukrajinského obyvatelstva.
K dalším Palatovým tvrzením. Oddíly UPA ve druhé polovině r. 1944 ustupovaly před Rudou armádou, z území na východ od tzv. Curzonovy linie, na území na západ od ní, která připadla obnovenému Polsku. Zde pokračovaly ve svém teroristickém tažení proti polskému obyvatelstvu. Nově organizovaná polská armáda, které v rozporu s Palatovým tvrzením sovětská vláda žádnou významnější pomoc neposkytovala, nebyla zpočátku schopna oddíly UPA porazit. Proto přistoupila k akci „Visla“, která spočívala v ozbrojené operaci proti banderovcům, spojené s vysídlením ukrajinského obyvatelstva.
Při přesidlování ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodního Polska k žádným masakrům nedošlo. Vše probíhalo humánněji než odsun Němců ze Sudet. Ukrajinci dostali na nově získaných polských územích na severu a západě Polska nová hospodářství i domy po odsunutém německém obyvatelstvu, většinou lépe vybavené než měli v Bieszczadech. Mohli si s sebou vzít většinu majetku, včetně domácího zvířectva. Kromě toho dostali pro začátek od státu finanční podporu. Většina ukrajinských vesnic byla opravdu vypálena, ale nikoli polskou armádou, nýbrž UPA a to proto, aby v nich polské oddíly nenašly přístřeší, případně, aby se do nich později nemohlo nastěhovat polské obyvatelstvo.
Tato akce je v současnosti některými ukrajinskými politiky odsuzována a je z ní obviňován tehdejší polský komunistický režim. Domnívám se, že neprávem. Za dané situace, kdy UPA vraždila jak civilní obyvatelstvo, tak příslušníky polských ozbrojených sil a ničila komunikace a další infrastrukturu, by jakákoli vláda musela jednat stejně. Šlo o zabránění dalšímu vraždění a destabilizaci státu.Proto bylo přesídlení nezbytné.
Palatův článek budí dojem, že UPA představovala jediného reprezentanta ukrajinské národnosti a ukrajinského národního hnutí. To však není pravda. UPA a s ní spojené politické hnutí OUN-B (Organizace ukrajinských nacionalistů – Bandery) představovala jen zlomek v politickém spektru v jihovýchodní části předválečného Polska. Na velké většině území Ukrajiny, která náležela k SSSR, vliv neměla.
V současnosti jsme svědky neblahého trendu podřizování historie politice a snahy zapojit ji do účelových dezinformačních kampaní. Právě takovou kampaň spatřuji v mediálním šumu kolem naplánovaného společného pořádání mistrovství Evropy ve fotbale 2012 Polskem a Ukrajinou. Polsko a Ukrajina by měly budovat své vztahy nikoli na lži a mediálních kampaních, ale na postupném odhalování, třeba i nepříjemném a bolestivém (ale objektivním) historické pravdy.
Skutečnou provokací L. Palaty je, klade-li rovnítko mezi akce Zemské armády a akce UPA. Na polské straně bojovala Zemská armáda proti UPA jen sporadicky, neboť na rozkaz polské exilové vlády bojovala především proti německým okupantům. Místní polské obyvatelstvo tak chránily jen nevalně vyzbrojené a méně početné oddíly domobrany. Ani tato domobrana, ani oddíly ZA nebo Selských praporů se nedopouštěly masakrů ukrajinského obyvatelstva.
K dalším Palatovým tvrzením. Oddíly UPA ve druhé polovině r. 1944 ustupovaly před Rudou armádou, z území na východ od tzv. Curzonovy linie, na území na západ od ní, která připadla obnovenému Polsku. Zde pokračovaly ve svém teroristickém tažení proti polskému obyvatelstvu. Nově organizovaná polská armáda, které v rozporu s Palatovým tvrzením sovětská vláda žádnou významnější pomoc neposkytovala, nebyla zpočátku schopna oddíly UPA porazit. Proto přistoupila k akci „Visla“, která spočívala v ozbrojené operaci proti banderovcům, spojené s vysídlením ukrajinského obyvatelstva.
Při přesidlování ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodního Polska k žádným masakrům nedošlo. Vše probíhalo humánněji než odsun Němců ze Sudet. Ukrajinci dostali na nově získaných polských územích na severu a západě Polska nová hospodářství i domy po odsunutém německém obyvatelstvu, většinou lépe vybavené než měli v Bieszczadech. Mohli si s sebou vzít většinu majetku, včetně domácího zvířectva. Kromě toho dostali pro začátek od státu finanční podporu. Většina ukrajinských vesnic byla opravdu vypálena, ale nikoli polskou armádou, nýbrž UPA a to proto, aby v nich polské oddíly nenašly přístřeší, případně, aby se do nich později nemohlo nastěhovat polské obyvatelstvo.
Tato akce je v současnosti některými ukrajinskými politiky odsuzována a je z ní obviňován tehdejší polský komunistický režim. Domnívám se, že neprávem. Za dané situace, kdy UPA vraždila jak civilní obyvatelstvo, tak příslušníky polských ozbrojených sil a ničila komunikace a další infrastrukturu, by jakákoli vláda musela jednat stejně. Šlo o zabránění dalšímu vraždění a destabilizaci státu.Proto bylo přesídlení nezbytné.
Palatův článek budí dojem, že UPA představovala jediného reprezentanta ukrajinské národnosti a ukrajinského národního hnutí. To však není pravda. UPA a s ní spojené politické hnutí OUN-B (Organizace ukrajinských nacionalistů – Bandery) představovala jen zlomek v politickém spektru v jihovýchodní části předválečného Polska. Na velké většině území Ukrajiny, která náležela k SSSR, vliv neměla.
V současnosti jsme svědky neblahého trendu podřizování historie politice a snahy zapojit ji do účelových dezinformačních kampaní. Právě takovou kampaň spatřuji v mediálním šumu kolem naplánovaného společného pořádání mistrovství Evropy ve fotbale 2012 Polskem a Ukrajinou. Polsko a Ukrajina by měly budovat své vztahy nikoli na lži a mediálních kampaních, ale na postupném odhalování, třeba i nepříjemném a bolestivém (ale objektivním) historické pravdy.
