Polsko bylo opravdu poslední dva roky zemí, která prosazovala v Evropské unii své zájmy přes hlavy všech, a mnohdy se čekalo s dohodou jen na Varšavu. „S čím zase ti Poláci přijdou?“ zněla nejdůležitější otázka summitů a důležitých jednání.
Oddechne si však nejen Brusel, ale i velká většina evropských státníků, kteří doma stále hůře vysvětlovali, proč se těm Polákům zase ustoupilo a oni nevybojovali pro své země na rozdíl od bratří Kaczynských zase nic.
Být na místě Josého Barossa, tak bych se ale opravdu moc nahlas neradoval. A to i proto, že ona se ta trochu sobecká evropská politika Polska nějak zásadně nezmění. Debatovali jsme při tom včera v poledne při obědě v nejvlivnějším polském deníku Gazeta Wyborcza s kolegy, kteří se polskou diplomacií zabývají dlouhá léta.
A aby bylo všechno jasné, lidé z Gazety Wyborczy si vítězství Donalda Tuska a jeho Občanské platformy skutečně z duše přáli. „Obsah polské politiky vůči Evropské unii nebo vůči Německu se nezmění. Změní se politická kultura, změní se tón, směr však bude stejný,“ zněla jedna z vět, které mi utkvěly v paměti.
Občanská platforma je totiž, pokud jde o Evropskou unii a zahraniční politiku vůbec, taková polská verze Občanské demokratické strany. A Radoslaw Sikorski, pravděpodobný nový ministr zahraničí, polskou obdobou vicepremiéra Alexandra Vondry.
Navíc mocným polským prezidentem i po parlamentních volbách zůstává Lech Kaczynski, který má k Václavu Klausovi blíže než kterýkoli jiný evropský státník.
Polsko tedy rozhodně nepůjde Bruselu na ruku, bude dál tvrdě prosazovat své národní zájmy a Brusel v jeho ambiciózních integračních plánech spíše brzdit. Ale je pravda, že unijní summity se kvůli Polsku už asi do rána protahovat nebudou.
